Původ Skavenů
Vědci a učenci vedou nekonečné spory nad původem dětí chaosu známých jako skaveni. Někteří míní, že jde o jinou formu beastmanů, jiní tvrdí, že jde o samostatnou rasu zmutovanou nikoli z lidí jako beastmani, ale z krys a další dokonce odmítají uvěřit v jejich existenci. Zjistit o skavenech cokoli je velmi těžké: jsou převážně podzemní rasou a obvykle vycházejí na povrch jen v dobách válek. Pravděpodobně nelepší klíč k jejich vzniku leží ve starém tileánském lidovém příběhu známém jako Osud Kavzaru
Přeloženo z tileánského příběhu
"Osud Kavzaru" zvaného také
"Prokletí třinácti".
Jednou, kdysi dávno, žili lidé a trpaslíci společně v jednou velkém městě. Někteří říkají, že to bylo nejstarší a největší město světa, které existovalo dávno před časy trpaslíků i lidí, vybudováno starýma a moudrýma rukama za úsvitu světa. Město leželo nad i pod zemí v souladu s přirozeností jeho obyvatel. Trpaslíci vládli svým velkým kamenným halám pod zemí a rubali kámen v celodenní dřině, zatímco lidé obdělávali obiln
Od severního pobřeží Tileánského moře po úpatí Černých hor leží jako hnisající mor velký močál bezútěšných bažin. Tato zem je známá jako Bažiny zkázy, starobylé a úděsné místo, kde smrt přichází rychle k neopatrným. Permanentní zapáchající mlha kryje hluboká černá jezírka se slizkým páchnoucím dnem. Líné zaneřáděné kanály se vinou
Jednoho dne se lidé ve městě rozhodli vzdát dík bohům za svě štěstí. Naplánovali chrám, který svět neviděl. Ve středu měla být vybudována obrovská hala a z jejího vršku měla čnít věž pronikájící mraky. Věž tak vysoká, že se měla dotýkat samotných nebes. Po mnohém projektování za pomoci trpaslíků byly práce zahájeny.
Uběhly týdny, měsíce a roky a lidé stále stavěli. Muži stárli a šedivěli při práci na velkém chrámu a jejich synové pokračovali v jejich práci za letního slunce a zmních dešťů. Nakonec, po mnoha generacích, přišla řada zakočit věž špičkou. Roky šli a věž se zvětšovala, až lidé zjistili, že je čím dál obtížnější dopravovat kámen nahoru. Nakonec se práce zpomalily a dokončení věže se zdálo nemožné. V tu dobu přišel muž mezi obyvatele města a nabídl svou pomoc při jejich velkém plánu. Žádal za to malou laskavost a prohlásil, že pokud budou souhlasit, dokončí věž za jedinou noc. Obyvatelé si řekli, že nemohou nic ztratit a tak s šedě oděným cizincem uzavřeli dohodu. Vše co si přál bylo, aby byl chrám zasvěcen také jeho bohům, s čímž obyvatelé souhlasili.
Za soumraku vešel cizinec do nedokončeného chrámu a měl se vrátit o půlnoci. Mraky se hnaly po obloze zakrývaje měsíc a skrývaje chrám v temnotě. Všichni ve městě sledovali věž a čekali, až bude čas, aby se s blížící se půlnocí shromáždili před chrámem. Vítr foukal a mraky se rozestoupily, jako by pozorovaly chrám. Ta se tyčila jako neporazitelné kopí proti nebi, čistá a bílá. Na samém vrchu v měsíčním světle chladně zářil velký rohatý zvon. Cizincovo zasvěcení bohům začalo, ale cizinec neměl žádná jejich znamení.
Obyvatelé meli velkou radost, že práce otců jejich otců je dokončena a začali se hrnout do chrámu. Pak, s úderem půlnoci, začal zvon vyzvánět, jednou... podruhé... potřetí. Pomalé, intenzivní vlny zvuku se nesly městem. Počtvrté... popáté... pošesté zvon udeřil, jako malátný tep bronzového obra. Posedmé... poosmé... podeváté, zvonění se s každým úderem stávalo hlasitějším a šokovaní obyvatelé prchali od chrámu zakrývaje si uši. Podesáté... pojedenácté... podvanácté... potřinácté. Při třináctém úderu prořízl oblohu blesk a bouře znásobila zvuk. Vysoko nahoře byl temný koutouč Morrsliebu osvětlen ostrým zábleskem a vše zlověstně ztichlo.
Obyvatelé prchli do svých postelí, roztřeseni a zmateni znameními, které viděli. Příští ráno vstali a zjistili, že temnota vstoupila do jejich města. Tísnivá bouře se vzpínala nad vrcholy střech padal dosud neviděný déšť. Jako popel černé kapky padaly a zanechávaly louže na silnicích a dlažební kostky slizké a lesknoucí se duhovou temnotou.
Ze začátku si někteří obyvatelé nedělali starosti, čakali, až se déšť přežene, a oni se budou moci vrátit ke své práci. Jenže déšť neustával, vítr vál stále silněji a blesky třásly vysokou věží. Dny se proměnily v týdny a déšť stále neustával. Každou noc zvon třináckrát zazvonil a každé ráno ležela kolem města temnota. Obyvatelé se báli a modlili se ke svým bohům. Ale déšť stále neustával a černé mraky jako rubáš přikrývaly pole rozdrceného obilí. Lidé se vydali k trpaslíkům a prosili o pomoc. Trpaslíci byli lhostejní, co se mají starat o malý déšť na povrchu? V lůně země bylo horko a sucho.
Tak se lidé skrčili ve svých domovech a v jejich srdcích hlodal strach. Poslali několik lidí pryč, aby sehnali pomoc, ale nikdo se nevrátil. Někteří šli do chrámu modlit se a obětovat své ztenčující se zásoby jídla bohům, ale zjistili, že dveře jsou pevně zavřeny. A déšť houstl. Temné kroupy padaly z nebe a ničil mokrou úrodu. A velký zvon zvonil umíráček nad vyděšeným městem. Brzy velké kameny protrhly nebe, zřítily se dolů jako temné meteory a zničily domy obyvatel. Mnoho lidí onemocnělo a zemřelo bez zřejmé příčiny a novorozenci byli ošklivě pokroucení. Skrytá havěť sežrala zbytky zásob obilí a obyvatelé začali hladovět.
Představitelé lidí se znovu vydali k trpaslíkům a tentokráte požadovali pomoc. Chtěli přivést své lidi do bezpečí pod zem, chtěli jídlo. Trpaslíci se začali zlobit a řekli lidem, že spodní tunely byly zaplaveny a jejich zásoby také sežraly krysy. Měli sotva dost jídla a místa pro sebe. Vykázali lidi ze svých chodeb a pevně zavřeli dveře.
V městských ruinách nahoře byl každý den smrtelnější než předchozí. Obyvatelé zoufali a dovolávali se pomoci temných bohů, šeptali jména zapomenutých démonů v naději na spasení. Ale nikdo nepřišel, kromě navrátivší se havěti, která byla větší a odvážnější než kdy dříve. Jejich plíživá kožešinová podoba zamořila zničené město hodujíc na padlých a dorážejíc slabé. Každou půlnoc zvon ve výšinách třináckrát odbil a nyní to znělo nestoudně a triumfálně. Obyvatelé žili jako lovná zvěř ve svém vlastním městě, když se hejna obřích krys proháněli po ulicích.
V posledním zoufalství vzali lidé zbraně, které měli, a zabouchali na trpasličí brány s tím, že jestli tpaslíci neotevřou, vylomí dveře a budou je vláčet za vousy. Zevnitř nepřišla žádná odpověď. Lidé vzali klády vyrazili dveře, které odhalily tunely dole, temné a prázdné. Žalostný zbytek kdysi hrdých obyvatel města si dodal odvahu a začal sestupovat. Ve starobylém sále králů našli trpaslíky, nyní nahá ohryzaná těla. A ve vyhasínajícím světle pochodní spatřili kolem se nesčetné páry očí zářících jako tekutá půlnoc, jak se krysy přibližovali a chystali se zabíjet.
Lidé ustupovali dál a dál a bránili své životy, ale proti nesmírné zuřivosti a nespočetnému množství havěti byli jejich zbraně neúčinné. Příliv monstrózních krys zaplavoval jednoho po druhém, těla byla odtažena stranou a žluté tesáky se zařezávaly do slabé kůže, masa temné kožešiny přehlušila žalostný nářek svým odporným pískáním.
bahnem, nevyzpytatelně bloudící, ptemnělé u břehů pásem pokroucených stonků, které se nepodobají ničemu tolik jako obilí zčernalému v ohni. Někdě se formují jezírka, jež se lesknou duhovou temnotou, a nic živého kolem nich není.
Vstup do Bažin zkázy je cesta ke svému osudu, cesta za smrtí v bezedných temnotách či v drápech zvrácených nestvůr, které zde podle legend žijí. Málo odvážlivců se postaví strachu, protože nejsou žádné pověsti o zlatu či zkrytých vědomostech zapomenutých zde, jež by přilákaly dobrodruhy. Jen černá bažina, páchnoucí mlha a osamělá smrt. Téměř nikdo nežije ani v blízkosti bažiny ze strachu před temnými tajemstvími, jež skrývá.
Každý slušný člověk má obyčejnou krysu za odpornou. Zvěstuje nemoci, sbírá odpadky a straší naše děti. Jak nezměrně horší jsou bídní skaveni - stojící na zadních jako mizerná parodie člověka. Krysy vysocí jako člověk a obdařeni nejděsivějším intelektem a prohnaností. Jsou temnou stranou naší duše, přišli nás zničit za naše hříchy. Albrecht z Nulnu |
