Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zplozenec (část 14)

8. 11. 2010

40.

Z rohu místnosti kapitán Keisler sledoval, jak si desátník Hauer setřel nahromaděnou krev ze svého mosazného boxeru a zasadil další úder svázanému šedému věštci.

Skarbitikova hlava odlétla stranou a ochabla, rudé proudy mu stékaly po bradě, srst zmatněla krví. Jeho oči byly tak oteklé, že jimi téměř nebylo vidět, a jeho tlama byla plná děr po uvolněných zubech. Jeho prsty byly zlomeny, každý dráp vyrván u kořene, a jeho levá paže byla na několika místech zlomena, stejně jako množství žeber.

"Jaký byl váš plán? Kolik vojska máte?", naléhal Keiser klidně, a již nepočítal, kolikrát za poslední dvě hodiny řekl stejná slova. Skaven znovu zůstal zticha.

Keisler si byl jist, že věc dokáže mluvit starosvědštinou, a pouze snášela utrpení, aby chránila svá vzácná tajemství. Skutečnosti, že neřekla nic ve své přirozeném jazyce či jakémkoliv jiném, dávala jeho podezřením oprávnění. Přál si, aby byl jedním z ametystových čarodějů z magických fakult v Altdorfu. S dostatkem práce jejich telepatické schopnosti dokázaly vytáhnout tajemství i z lebky tvora nejsilnější vůle, ale takové způsoby byly příliš drahé pro všechny krom kurfiřtstva a nejbohatší říšské šlechty.

Desátník Hauer zasadil další úder na skavenův žaludek, pak další. Po té popadl věštcův čenich a praštil jej tvrdě do čumáku.

"Mluv, hajzle", zasyčel Hauer a sadisticky zkroutil zlomené skavenovy prsty, než zarazil pěst do jeho boku a přerazil další žebro.

Příliš pevně přivázán na židli si Skarbitik odfrkl, aby si vyčistil nos od krve.

Pokud by si jen mohl odpočinout, mohl by znovu nabrat síly a použít magii k úniku. Přísahal si, že raději zemře, než by lidem cokoliv řekl.

Mohl prozradit Maulokkův plán, to byla pravda, a tím způsobit selhání útoku. To byla mise, kterou zde měl naplnit, ale to by ústilo v jeho okamžitou popravu, jelikož by pro lidi neměl další použití. Pokud by dokázal vydržet, stále může uniknout a pokusit se zhatit Maulokkovy plány.

Byl si jist, že to byl kouzlič, kdo ho zradil a poslal do pasti, nepochybně doufaje, že ho lidé zabijí a zbaví Maulokka jeho přítomnosti. Ale oproti předpokladu jej lidé chytili.

Dopadl další úder, přerazil další žebro a způsobil, že přísahal Maulokkovi strašlivou pomstu za to utrpení. Jeho myšlenky se zamlžily a jeho vědomí začalo upadat, jak se teplé vlny kousavé bolesti valily z ran, a Skarbitik znovu omdlel.

"Přines další vědro vody", nařídil Keisler.

Ozvalo se slabé zahvízdání a něco prolétlo kolem. Rotující matný tvar vysekl mělkou ránu na skavenově krku a zabodl se s ostrým kovovým třeskem do zdi.

Keisler se otočil, aby viděl temnou postavu nenadále se pohybovat v nejasném ranním šeru z jednoho z úzkých oken místnosti. Zakřičel na poplach běže ven, zatímco zahalená postava skočila na nemožnou vzdálenost na nejbližší střechu, svůj holý ocas natažen. Po dopadu bez zranění kolem sebe zahalila plášť a zdánlivě zmizela z dohledu, stala se tajemným průsvitným vlněním, její stín zůstal jediným vodítkem její přítomnosti. Postava elegantně odcupitala do tmavých hlubin ulic dole, a pak prostě zmizela z dohledu.

Keisler se usmál. Skaven se snažil umlčet svého vůdce, což znamenalo, že plán pokračuje, a on zhruba věděl, jaký plán to byl. Ale chtěl detaily, neboť to by mu pomohlo zachránit životy nespočtu Middenheimských. Pohlédl na svého zajatce a viděl jeho končetiny škubat sebou křečí, až mu poskočilo srdce.

"Doktora, rychle", zařval a běžel k trojúhelníkové střele zaražené v kameni. Dával si pozor na ostří a rukou v rukavici přejel po jejím obvodu. Setřel lepivou usazeninu - jed. Měl na to myslet dřív, ale jako pravý říšský rekrut si blahopřál, místo aby myslel.

Doktor vtrhl dovnitř lapaje po dechu se svou lékařskou taškou v ruce. Z jeho zmateného pohledu bylo jasné, že se diví, proč tu je, a také jaký druh poblouznění to leží v krvi uprostřed místnosti.

"Jed. Zajistěte, aby neumřel", vykřikl Keisler rozptyluje prvotní odpor.

"Jeho?", zamumlal si doktor pod vousy uvažuje, jakého pohlaví je humanoidní havěť.

"Prostě to udělejte".

Doktor zdráhavě prohlédl šedého věštce, zatímco zvuk stráže spěchající kolem posílit bezpečnost zněl chodbami. Jakmile dokončil zkoumání, zavřel doktor svou brašnu a postavil se.

"Nakolik mohu říci, ať je tato věc cokoliv, bude žít. Do jeho těla se dostalo velmi málo toxinu. Co je to? Bestiák?".

"Jo. Mutant. A musím vás požádat, o zamlčení jeho existence", nařídil Keisler vážně.

"Pokud na tom trváte", uštěpačně odvětil doktor, protože nechápal, na co jsou tajnosti potřeba. Bestiáci nebyli neobvyklí.

"Trvám", dodal Keisler s přísnou důležitostí.

Kapitán hlídky si ulehčeně vydechl, když doktor odešel. Jeho zajatec byl stále naživu a ponechával své cenné znalosti stále dostupné.

Nechal Hauera pokračovat ve výslechu po vylití vědra ledové vody na tvora, což odpornost probudilo z bezvědomí. Během chvíle k jeho velkému údivu byl výsledek získán. Rozhodl se šedý věštec po vražedném pokusu od vlastních nechránit příbuzné dále?

V blouznící bolesti se tvor pomalu přiznal, odhalil, že skaveni vylezou na západě o poslední noci karnevalu s vetchými krysími ogry a žádnou z obvyklých hrozivých zařízení skavenstva krom těch zplozených něčím, co nazýval klan Pestilens. Byli bez prokletých jezzailů s jejich výbušnými střelami, bez maso pohlcujících vrásohňů či blesky zahalených kol zkázy nebo odporných ječících zvonů, jen s početní silou. Bez byť jen prvku překvapení pro hlodavce bylo vítězství Middenheimu jisté.


41.

Elldrigar, Hergar a Jakob spali mizerně. Podzimní slunce a hluk karnevalu rozdělily jejich spánek do malých neklidných částí, vždy narušených výbuchem čerstvého a překvapivého rámusu. Když se obloha začínala smrákat, vzdali to, oblékli se a vydali se povečeřet.

Všichni ráno navštívili místního doktora, který se jim postaral o rány a vyčistil známky infekce na oplátku za uloupené zlato, jehož přebytek také pomohl zajistit jeho mlčenlivost. Po lékařské návštěvě se Jakob a Elldrigar vybavili na nastávající střet a volně utráceli své peníze. Když vstoupili do podniků prestižních zbrojířů, Jakobovi se rozšířily oči a začal poskakovat těžko potlačovaným vzrušením, z množství nabízené oceli se mu sbíhaly sliny. Konečně měl peníze a příležitost získat osobní ochranu, o které léta snil.

Téměř pět set zlatých korun padlo na nákup plného plátového brnění pro Jakoba s drátěnou košilí a vycpávanou koženou kazajkou pod ním. Polovina řečené částky šla na Elldrigara, který se vybavil kroužkovou košilí a kyrysem. Většina zbylých peněz padla na pokrytí nákladů na zbytek týdne a na nakoupení batohů naplněných důležitým vybavením jako stanů, luceren, ok, měchů na vodu, kotlíků, provazů a jiného vybavení na přežití v divočině, jen pro případ, že by město opouštěli ve spěchu. Pro Jakoba to téměř vypadalo jako odměna za pomoc Middenheimu, kompenzace od jejich nepřátel za všechno co vydrželi od výstupu výtahem.

Oslava v noci byla dobře rozběhnuta, jak se neustále celý večer rozjížděla. Ulice byly naplněny lidmi a mnozí zjevně strávili většinu dne na pivní slavnosti ve Velkém parku, kde se tohoto třetího dne karnevalu opili do hlučného šílenství.

Během večeře se dohalovali, jak pokračovat v jejich soukromém boji proti skavením hordám.

"Potřebujeme důkazy, to je jisté", začal Elldrigar.

"Ale kde je vzít? Ukrást?", pochyboval Jakob.

"Proč ne?", zeptal se Hergar, který v takovém činu neviděl problém.

"Protože je to kapitán stráže? A pokud nás chytí, strávím zbytek života v šatlavě?", naznačil Jakob.

"Ne, když budem opatrní", namítl Hergar.

"Jak se teda podle tebe dostaneme skrz městskou bránu do jeho kanceláře?", nadhodil Jakob.

"Tam nebude mít nic kompromitujícího, potřebujeme se dostat do jeho domu", poukázal Elldrigar.

"Ale jak teda získáme jeho adresu? Zeptáme se věštce? Budeme se modlit za božské vedení…", jízlivě se ptal Jakob.

"Podíváme se do dokumentů?", přerušil ho Elldrigar a položil před sebe malou hromádku papírů.

"Je to tam?", děl Jakob, překvapen a podrážděn vlastním opomenutím.

"Bylo to tam, když jsme to brali", klidně oznámil Elldrigar, vzal papíry a rychle se prohraboval listy.

"Tak kde žije?", zeptal se Jakob koukající elfovi přes rameno. Elldrigar se zastavil, obrátil několik stránek a jel prstem po linkách textu, než přestal a poklepal na údaje.

"Ulrikův okrsek, Svatá ulice čtrnáct".

"Takže vpadnem dovnitř a vymlátíme z něj pravdu?", dychtivě prohodil Hergar, plán na zmlácení a zabití jednoho ze strážců mu byla po chuti.

"Ty vyšinutý bandito. To je nejhloupější věc, co jsi tento týden řekl, a že to byla těžká konkurence", vyjel na něj Elldrigar.

"Vylez zpátky na stromy, Elgi. To není práce pro zženštílé klacky", zabručel Hergar a praštil svým prázdným korbelem o stůl.

"Ne slabost, hulváte, šarm. Vy trpaslíci jste všichni stejní, vyvyšujete hloupost a neotesané násilí", zamumlal Elldrigar a přísně se zamračil na zabíječe.

"Ukážu ti spoustu násilí, elfí zvratku", zavrčel Hergar a jeho svaly se zavlnily, jak se napnul před bojem.

"Nechte hádání. Musíme se vypořádat s důležitějšíma věcma", přerušel je Jakob podrážděn jejich neustálými hádkami.

"Hmmmf. Co teda budem dělat? Zdá se, že nikdo z vás nemá koule, aby se to udělalo po mym", žehral Hergar, zaklonil se na své židli a zamával svým korbelem ve vzduchu požaduje doplnění.

Elldrigar se usadil a rozhodl se nechat Jakoba přijít se zjevným, alespoň bude tvrdohlavý trpaslík poslouchat člověka. Chtěl to udělat správně, proto musel hrát diplomaticky.

"Provedeme to jako předtím a zjistíme nejbezpečnější dobu na vniknutí dovnitř", oznámil Jakob a pohlédl na oba ze svých popuzených druhů.

"Dneska je Marktag, správně?", zeptal se Hergar mrzutě, když děvečka dolývala jeho korbel pěnivým pivem, a pak odkvačila ukojit opilé chutě dalších.

"Jo", odvětil Jakob, zmaten důvodem otázky.

"Třetí den karnevalu? Do jeho konce máme čas na zastavení skavenů, a ty chceš beze všeho ztrácet čas nesmyslným pozorováním a vyzvídáním".

Elldrigar prudce vstal, jeho trpělivost byla zcela vyčerpána. Beze slova vyběhl nahoru, neboť pokud by zůstal, musel by si znovu vyměnit ostrá slova s psychotickým blbcem, a v sázce bylo příliš mnoho, než aby nechal rasové nepřátelství vše zničit.

Trpaslík nevrle vzhlédl za odcházejícím elfem jistý si tím, že pokud by celé trpaslictvo potkalo Elldrigara, domnívalo by se, že pokud by zlikvidoval takovou prokletou osobu, jeho zabíječská přísaha by byla více než naplněna.

"Hergare", přísně řekl Jakob, aby přitáhl trpaslíkovu pozornost. "Musíme zjistit, co proti němu máme, a při tom je nejlepší zůstat utajeni".

"Dejme tomu, ale jak můžu splynout s lidmi v okrese lidský střední třídy? Hned mě odhalej".

"Během přípravy nám začaly docházet peníze. Rytíři bílého vlka provedli řadu čistek v okolních lesích. Přivedli zpátky množství oblud chaosu, takže jsou další boje s minotaury", prozradil Jakob informace získané rozhovory se zákazníky, když prodával koláčky při poslední sledování.

"Skvělý. Skavení útok se připravuje, rytíři se odserou plenit nějakou divočinu", zamumlal Hergar, potřásl hlavou a zhluboka se napil svého piva.

"Chtěl si zvládnout minotaura, ne?", děl Jakob, čímž způsobil, že se Hergarovy oči široce otevřely a zíraly na člověka přes okraj korbelu. Pak s ním bouchl, říhl a poplácal si rukama břicho.

"Jako nic", sebejistě přitakal Hergar. "Ale co dnes v noci?".

"Vezmu si první hlídku, Elldrigar pak může zase hrát. Budem pokračovat jako předtím. Ty zatím můžeš získat nějaký peníze v přetlačování, soubojích, slyšel jsem, že ve staré čtvrti se pořádají nějaké zápasy", naznačil Jakob, aby udržel zabíječe co nejdál a přitom utišil jeho bojechtivost. Pokud získá nějaké další peníze, bude to dobrý bonus.

"To zní dobře", zašklebil se Hergar. Buď naplní svou přísahu nebo získá nějaké peníze a oba výsledky jsou stejně žádoucí.


42.

Síly pod Karikkem vyběhly z lesa. Přehouply se přes příkop a mrštně slezly kamennou obrannou zeď. Prodlení nebylo nebezpečné, neboť lidské hlídky byly umlčeny odstřelovači a jejich šípy proděravěná těla zhltli vyhladovělí klanoví krysáci dole.

Garssen byl nejbohatším ze tří cílů, jeho prosperita pocházela z farmaření a skladů. Populace čtyřiceti duší spala vyčerpaná celodenní dřinou, kterou skaveni sledovali ze svých skrýší, a lidé nevěděli o jejich hladovém pohledu.

Obrnění běsnivci vedli klanové krysáky k plenění domů pobíjejíce muže, ženy a děti v postelích, pijíce jejich krev a hltajíce sousta teplého lidského masa, než vyprázdnili sýpky a obrali těla.

Karikkova krvelačnost se rozhořela, když se pustil do boje. Sekl nalevo a otevřel lidskou hruď od krku k pasu, když jiný člověk proti němu neobratně pozvedl meč. Karikk mu usekl paži v rameni, než probodl jeho žaludek a vykuchal vesničana.

Postoupil kupředu, probodl halapartnou člověkovu lebku a zvedl na zbrani tělo do vzduchu. Člověk sebou trhal, čímž lebka praskla a umožnila tělu spadnout z čepele, na jejímž hrotu ponechala kusy mozku, lebky a vlasů. Karikk máchl vzduchem, čímž sešvihl zbytky ze své halapartny, a ty se rozplácly o zeď, kde začaly pomalu klesat a odrážely se v mdlém světle jako vlhké perly.

Se spokojeným úšklebkem se vřaždící běsnivec vydal hledat další kořist.

V posledních několika dnech jeho osobní vojáci okusili množství lidského masa a těšili se ze své moci. Útoky byly pro všechny očistou, umožnily běsnivcům vybít si zuřivost na komkoliv, kdo jim zkřížil cestu, vypustit svou nenávist, nechat ji všechnu v těchto krutých jatkách. Nyní byli dychtiví vrátit se do Middenheimu a zúčastnit se vpádu. Zvěsti ohledně všech podrobností vůdcova plánu se šířily a zájem dosahoval vrcholu.

Původně elita klanu Rakib se ukáže hodna svým pronásledovatelům, zrádcům a stejně tak vůdci. Pevně věřili, že je Maulokk pozvedne do vyšších stupňů společnosti a dále. Osvobozeni ze své zahořklosti se jejich otroctví stalo vzdálenou vzpomínkou, nyní se snažili státse nejobávanější a nejsmrtonosnější bojovou silou, jakou skavenstvo kdy vidělo, silou rovnou dokonce němým albínům z chrámu Rohaté krysy.


43.

Hluboko pod sluncem osvětleným povrchem v rozeklaných širokých chodbách skavení podzemní říše čekal Skrabic a pomalu vdechoval zatuchlý vzduch.

Celý den prolenošil s šedým věštcem Bilquikem a skavením vojskem. Šedý věštec začal být podezřívavý, že vše nebylo řečeno. Pokud se krysí ogři brzo neobjeví, bude muset jednat s předstihem v plánu.

Zakázka měla putovat z Pekelné díry na jih chodbami kolem Karak Ungoru, a pak se stočit kolem severní Černé vody a Zhufbaru.

Skrabic a ostatní čekali na křižovatce kolem padesáti mil jižně od chodby Skritch, což byla odbočka od velké chodby Škrábohavěti a zvláštní přístup do Karaku Kadrin.

Po několika hodinách přispěchal jeden z Maulokkových strážců.

"Konvoj klanu Maulder míří tímto směrem", hlásil a všichni běsnivci vypadali připraveni na Skrabicovi instrukce.

Šedý věštec podrážděně vydechl, neznalý skutečnosti, že toto je důvod jejich přítomnosti.

"Kdy už hodlá dorazit ta jednotka klanových krysáků?", zeptal se znuděně.

Skrabic lehce kývl hlavou, třikrát zastříhal vousky a vytáhl začarovanou dýku zpoza opasku, než vložil její hrot do příslušné lahvičky s jedem.

Běsnivec poznal sinál, sevřel halapartnu a skočil.

"Jaká to zrada", zasyčel Bilquik, uskočil před smrtícím úderem a sklonil kopí na agresivního běsnivce, který se připravoval k dalšímu útoku.

Bilquik viděl Skrabicovy kroky za ním, ale než si uvědomil rozsah zrady, bylo pozdě. Kouzlič bodl a čepel se ponořila hluboko do hrudi šedého věštce, čarodějné ostří otevřelo jeho hrudní koš jako teplé máslo a začarovaná dýka pronikla orgány a způsobila mohutné krvácení.

Šedý věštec s bolestivým křikem odstrčil Skrabica, než mohl kouzlič vytáhnout zbraň a zopakovat úder. Skrabic v prudkém pohybu pustil čepel a odcupital zpět.

Získávaje výhodu z tohoto nečekaného místa Bilquik pozedl své kopí jako oštěp, zažehnal smrt čirou silou vůle, takže mohl alespoň zabít svého vraha. Cítit svůj život vytékat ze svého břicha byl hrozný a nesporný, jeho hruď byla sopkou bolesti, která naplňovala jeho rozzuřenou sílu.

Jeho údy projela křeč, napnula všechny svaly a šlachy, což odhalilo Bilquikovi, že byl otráven. Následoval titánský záchvat a šedý věštec padl ztuhle na zem, jeho oči vyboulené, jak byl bezmocný proti nesmiřitelnému náporu smrti.

"Bojové pozice", zakřičel Skrabic, nevšímal si bublajícího křečovitého těla u svých nohou a hledal úkryt u temnějších zdí. Vytahuje svitek se rozhodl jej rychle přečíst, než se objeví cíl.

Ozvalo se jednotné cinkání kovu a zvuk pařátů drhnoucích o kámen, jak vojsko pelášilo do pozic a běsnivci vyváděli klanové krysáky z jejich nečinnosti. Ve chvíly bylo vojsko v úkrytech a zcela skryto v hlubokém stínu křivé chodby.

Uplynulo několik minut, během kterého se zvuk bouřlivých kroků a skřípění kol stával stále hlasitějším dokud nerozvibroval celou chodbu.

Z přítmí vyšel zástup železných klecí poháněných biči náhončích. Bezsrstí čtvernožci s ochablou kůží a velkými volskými hlavami a těžkými čelistmi visícími z jejich tváří a zajišťujícími nevrlý výraz táhly vozy.

"Útok", zařval Skrabic, když byly vozy blízko, a příkaz nebyl slyšet terči pro hluk způsoben jejich vozy.

Skaveni zaútočili rychle a neprojevili shovívavost ani zdrženlivost. Náhončí křičeli, když se nenadále ze stínů vynořily halapartny a zabodly se jim do masa. Biče zašlehaly ve snaze udržet nepřítele zpět, zatímco vytahovali zbraně a snažili se osvobodit krysí ogry z klecí. Ale Maulokkovi běsnivci žili pod biči a bolest z ran si sotva všimli. Byl to neúčinný odstrašující prostředek a štiplavé rány kožených jazyků vyvolávaly jen obludnou krvelačnost, jelikož ten pocit vyvolával hořké vzpomínky na jejich otroctví.

Skrabic začal kolem sebe vyvolávat síly, spojoval kouzlo vrásblesku, když si všiml náhončiho odemykajícího zámek na kleci, zatímco ho dva jiní chránili před útokem. Drtící čepele běsnivčích válečníků syčely vzduchem a rozsekaly stráže, ale náhončí svými životy vykoupili čas a těžký zámek se nyní otevřel.

Jeden z krysích ogrů uvnitř vyrazil dveře a vylezl, pod jeho kroky se třásla země, když zkroutil rty a vydal pištivé zavřeštění. Náhle byla obludnost obklopena pruhy černé síly proudící do její znetvořené kůže, vytrhávající velké kusy masa z kostí a ponechávající černé doutnající díry. Kámen se zachvěl a praskl, když mrtvý krysí ogr vylétl díky kouzlu do vzduchu, a pak dopadl na podlahu chodby. Zkroucený ležel na zemi a pramínky nasládlého kouře se linuly z jeho ran, kožešina obludy na několika místech doutnala.

Náhončí, který vypustil netvora, byl sťat halapartnou a dveře byly rychle zajištěny, aby se zabránilo dalšímu úniku.

Poslední náhončí byl rozsekán a skaveni rychle zhltli mrtvé, čímž zničili důkazy a utišili černý hlad, jenž vzplanul námahou.

Skrabic si pro sebe postěžoval, hladové šílenství vojska mu sebralo všechny přeživší. Chtěl použít kouzlo na živou bytost, přestože mrtvola by posloužila stejně účinně. Rozhodl se pokračovat v plánu, a zahlédl náhončího, jehož krk byl rozdrcen. Vystoupil kupředu a odkopl od těla klanového krysáka, který odlétl stranou a utekl hledat jinou potravu.

Dotáhl nedotčenou mrtvolu na Bilquikovu zkroucenou mršinu, položil ji na tělo šedého věštce, jak mu bylo řečeno, a vložil do ruky náhončího dýku, přičemž pevně sevřel prsty kolem jílce. Po té roztáhl lněné plátno, načež vytáhl svitek a začal přednášet slova, která vypustí magii uzavřenou uvnitř.

Skrabicova ruka pulsovala zeleným světlem vytvářejícím tepající auru. Svitek začal mizet, jak rychlý únik magie uzavřené v jeho struktuře ukázal příliš velký, než aby jej unesl. Poslední kousky pergamenu se rozpadly na pulzující zelenavý prach a Skrabic se dotkl náhončího.

Energie okamžitě vstoupila do těla mrtvoly. S křupáním kostí a šustěním usychající kůže se mrtvola zmenšovala a usychala, až se scvrkla do velikosti jeho nohy.

Skrabic se podíval na výsledek zaříkání a stál u těla, aby se ujistil, že nebude rušeno , když začal znovu vydávat příkazy.

Odmítnutí krysí ogři byli rychle dotlačeni z blízkého tajného místa a lepší exempláře byly odtaženi pryč, aby byli propašováni zpět do Middenheimu. Skrabic sroloval plátno, které neslo žhnoucí popel svitku, a vstrčil jej do vaku. Vše se událo, jak Maulokk zamýšlel.


44.

Všimnuv si pohybu ve stínech, šáhl Maulokk po meči na zádech, ale pustil jílec, když spatřil elegantního, černosrstého malého bratříčka. Maulokk opatrně sundal dopis na jeho ocase a rozvinul jej. Papír nesl jediné slovo: 'setkání'.

Malý bratříček prchl zpět do temnoty, jak se vliv krysího krále odklonil jinam. Maulokk dokončil inženýrskou práci, na níž zrova dělal, a po sebrání páru strážců vyrazil na procházku, použiv jako záminku inspekci práce na chodbách.

Zastavil se, když ho oslovil bezvýrazný hlas.

"Vůdče Maulokku".

"Proč jste mě zavolal?", zašeptal ten v odpověď.

"Skupina sleduje kapitánův dům", přišla slabá odpověď ze skrytých úst.

Jak doufal, skupina zabila zrádné kultisty, které ten člověk, Maximillian, uvedl do starého chrámu Rohaté krysy. Krysí král byl poslán, aby zjistil, kdo z kultistů je upřímný a kdo je špión či informátor jiných sil, což umožňovalo chytit je do pasti. Někteří zrádci mohli zůstat, ale většina byla zlikvidována a přeživší ukončí svou zradu, až vyjde interní čistka najevo.

Nařknutí posloužilo dobře i jinému cíli, protože díky padělaným dokumentům nyní podezřívali kapitána, že je skavením agentem. Trikem bylo použití Keislera, dokud byl užitečný, a zničit ho, než se stane překážkou. Maulokk hodil připravený vak do stínů, kde byl ten v letu chycen a schován.

"Pokračujte, jak bylo plánováno", stanovil.

"Jak si přejete", přišla prázdná odpověď.


45.

Pyšně stoje ve středu čtyřicetisáhové díry byl Hergar zaplaven zvukem davu, dřevěné lavice amfiteátru byly naplněné diváky dychtivými vidět prolitou krev, ať už Hergara nebo jeho soka.

Těžká ocelová vrata naproti se začala zvedat doprovázena hlasitým, divokým povzbuzování, když se ve stínu uvnitř něco pohnulo.

Hergar si přejel rukou po svých natužených vlasech, aby se ujistil, že jsou rovně, zvedl své kladivo a chladně si prohlížel mohutného minotaura, který vystoupil na svých rozeklaných kopytech. Dav vybuchl v řev a křik, pískot, ječení, skandování i úlek, když se obluda objevila na slunečním světle.

Velká obluda vydala kravské zabučení a zvedla jednou rukou masivní palici, tři sáhy dlouhou pobitou kovovými cvočky. Nevšímaje si davu měl tvor oči plné nenávistného opovržení upřené na Hergara a mohutnými rukama svíral provizorní zbraň.

Hergar zamířil kupředu, tvor se na něj dlouze díval a hrabal zem připraven k útoku. Jako parní tank vyrazil kupředu a jeho kopyta rozrývaly zemi jako bouře, jak svižně zrychloval. Dav vřeštěl a ječel vzrušením.

Navzdory své obrovské velikosti byla obluda hrozivě rychlá. Se zvednutou obrovskou palicí nad hlavou praštila Hergara pěstí. Pevné kotníky dopadly na jeho tvář, roztočily trpaslíka jako gobliního fanatika a poslaly ho do prachu. Jeho vitění se rozmazalo a jeho tvář vybuchla ochromenou bolestí, když se snažil co nejdříve dát dohromady a bránit se.

Hergar se rychle odkulil stranou, když zaslechl svištící proud rychle klesajícího objektu. Místo, které vyklidil, vybuchlo pod palicí, jež dopadla a vyhloubila kráter zahalen mračnem zvednutého prachu.

Hergar změnil směr a odkulil se zpět, své kladivo přitom v oblouku vedl na rameno obludy. Ozvalo se hlasité plesknutí kovu o kůži a minotaur zavrávoral zpět, drže se za ochromený kloub, což dalo Hergarovi potřebnou příležitost vstát.

Obluda šlehla palicí v klouzavém máchnutí. Rezolutní Hergar mávl kladivem proti úderu a ozvalo se zvučné prasknutí, jak byla palice ve vzduchu zastavena. Silné vlny z otřesu přeběhly po obou zbraních a rozvibrovaly paže obou soků, což téměř způsobilo upuštění zbraní.

Tvor zvedl mohutnou zbraň a vedl ji dolů jediným rychlým pohybem, který se slil. Praště do obrovské zbraně, vychýlil ji Hergar ze zamýšlené cesty.

Palice narazila do země a Hergar rychle mávl kladivem zpět, praštil minotaura do brady a násilně mu zavřel tlamu.

Kymácejícímu se minotaurovi odkapávala od huby krvavá pěna a Hergar využil chvilkovou výhodu. Kladivo vrazilo do napětím zbělelých kotníků držících obrovskou drtivou zbraň a vyrazilo ji z tvorova sevření. Obluda zavyla a kvapně couvla, třela si pohmužděnou pěst a hledala místo, kde se mohla chránit před drobnou postavou útočící s takovou horlivostí.

Hergar zaútočil a vyslal úder nutící minotaura uskočit, čímž získal další místo mezi nepřítelem a opuštěnou palicí. Se zamračeným veselím zabíječ rychle překonal mezeru, než vyskočil do vzduchu, zatímco byl jeho sok rozhozen vyhýbáním se poslednímu útoku.

Kladivo bylo divoce dopraveno na lebku obludy, která po té klopýtla, na chvíli otřesena. Hergar se znovu vrhl vpřed a vedl úder na minotaurův bok. Obluda sebou škubla, pak se zasyčením v odvetu kopla a železem pobité kopyto otevřelo hlubokou jizvu na Hergarově holeni, kde celou spodní část nohy ochromilo.

Se stejnou zuřivostí se zabíječ mstil, máchl kladivem do tvorovy hrudi, přerazil několik žeber a vyrazil vzduch ze sokových plic. Minoraur se ostře nadechl, zašklebil se a praštil Hergara do břicha titánskou pěstí téměř stejně velkou jako trpaslíkův celý trup. Meteoritický úder proklouzl jeho obranou a zvedl zabíječe dobré dva sáhy do vzduchu, přičemž mu vyrazil dech.

Nemotorně dopadnul, vyvrtl si kotník a padl na kolena, mrače se bolestí, když ho silný drtivý stisk minotaura vzal za trup. Jeho hurdní koš zasténal na protest proti tlaku a o vteřinu později byl bez námahy zvednut do vzduchu a hozen na zem, jako by byl dětský míč.

Země se před ním mihla jako čmouha, a pak se změnila v tisíce bílých hvězd, když na ní dopadl. Trpaslík se dvakrát překulil a se smykem zastavil, dlouhé oděrky se objevily po celé délce jeho boku.

Hergar plival krev z úst, ale jeho krvelačnost byla podnícena tušením možné porážky, a on s veselým jekotem vyskočil na nohy, vydávaje zabíječský bojový pokřik vítané smrti.

Nevšímal si paralyzující bolesti způsobené dopadem a rozběhl se kupředu. Minotaur zkroutil ruku za záda, a jak se Hergar blížil, s divokým zabučením vedl odporně pádný úder na zabíječovu hlavu. Útok srazil trpaslíka a odhodil ho po krátkém letu zpět na zem, oživil jeho modřiny a přidal nové.

Se silným proudem krve vytékajícím mu z nosu se snažil postavit a ještě na kolenou obdržel ránu do čela. Trpaslík odlétl dozadu a odvalil se po zemi pod obrovskou silou nárazu, kde nakonec přistál o sedm sáhů dále a svět se s ním zatočil.

Supějící minotaur zvedl ze země palici, než se vrátil k blouznící postavě, která se znovu začala zvedat. Obluda chtěla tvrdě kopnout drobnou postavu, jež se neočekávaně odkulila stranou, nechávajíc kopyto prolétnout nad sebou ve vzduchu.

S poslední dávkou energie Hergar vrazil hlavici kladiva do minotaurových odhalených slabin. Obluda se s vrčivým výdechem prohnula, což poskytlo zabíječi novou naději na vítězství. Zaměřiv své vlnící se vidění Hergar roztočil svou zbraň v plném kruhu nad hlavou a vrhl ji dolů na temeno lebky obludy. Ozvalo se křupnutí kosti, obluda sebou začala zmítat v křeči, krev proudila po její tlamě z dlouhé rány na hlavě.

S křikem Hergar donutil své bolavé, vyčerpané svaly pohnout se kupředu a pokračoval v řadě následných úderů veden jeden na bok, druhý do hrudi a třetí na žaludek. Kladivo každým úderem vydávalo hluboký tón bubnu, svaly a kosti obludy byly husté a pružné.

Nepřítel se omámeně skrčil, jen aby dostal divoký útok na spánek, kde ulomil roh a poslal minataura nehybně rozvaleného v oddechující hromadu.

Ztracen ve vražedné zuřivosti, že zase unikl zabéječské přísaze, pozvedl Hergar kladivo do výše, aby dorazil obludu. Náhle ho popadly ruce a odtáhly ho zpět. Řval a pral se, proklínal muže každou nadávkou Starého světa ze slovní zásoby, kterou nashromáždil. Byli najati 'rváči', aby zachránili minotaura či bojovníka, kdyby byl jeden z nich ve smrtelném nebezpečí, a Hergar ohrožoval život velmi ceněné a vzácné obludy. Trpaslík si všiml, že muži byli podezřele laxní přijít mu na pomoc, když ho minotaur drtil na krvavou kaši.

Apatická obluda byla rychle odnesena na léčení a vědro studené vody schladilo Hergarův vztek, když opustil bojiště.

Mohutný, zjizvený rváč vylezl ze stadionu a dar těžce dýchajícímu zmáčenému trpaslíkovi hrubý lněný pytel.

"Tady 'sou prachy. Desetina vleznýho. Dvě stovky a osm pětek. To neni blbý za pár minut práce, co, prcku?".

Hergar popadl pytel a praštil muže přímo do nosu, zlomil ho a poslal ho kutálejícího se k zemi, kde krev z nosu zanechala občasnou stopu.

Po hanlivém komentáři o rváčově vztahu s jeho matkou Hergar odkulhal, vzteklý, že mu bylo upřeno zabití, přestože věděl, že taková smrt v aréně nebyla dovolena.


46.

Elldrigar roztržitě hrál na svou flétnu a sledoval svůj pohled na Keislerově domě. Dva dny už hlídali sídlo hanebného kapitána, Jakob jako žebrák nebo prodavač koláčů a on během dne jako umělec.

Bylo odpoledne. Slunce pomalu klesalo k obzoru a karneval stále sílil. Fanoušci kopané snotlingů křižovali ulice v opilých tlupách, skandovali jméno svého oblíbeného týmu špatně artikulovanou opakující se litanií. Rudé šípky létajících čarodějů zobrazovaly, kde dokončili své výškové lety a okruhy, většina byla viditelná z celého města.

Keisler byl zřejmě muž pevné rutiny. Od té doby, co ho sledovali, se vždy vracel za úsvitu, a pak se jen chvíli vyspal, než se vrátil do práce. Kapitán strávil celé dny v práci, což bylo podezřelé. Proč by tak tvrdě pracoval? Co dělá? Jediné logické vysvětlení bylo, že se staral, aby jeho vlastní síly byly na špatných místech, až jeho skavení páni povstanou.

Od opuštění Athel Lorenu Elldrigar viděl a bojoval s mnoha podivnými nepřirozenými tvory - bestiáky, fimiry, kentaury, ještěry, minotaury a mnohými jinými. Většina z nich byla spojena s chaosem, a on chaosem opovrhoval, ale jen ke skavenům choval jednoznačnou nenávist.

Elf často postrádal poklid svého domova. Země lidí pádily horečným tempem, krátce žijící lidé se snažili nacpat do svých životů co jen bylo možné. Jeho dlouhověkost spolu s obvyklou neuspěchanou elfí výchovou činila z tak zoufalého spěchu při prožívání života cizí pojetí. Mír Athel Lorenu byl nečinný, zatímco hektické, nebezpečné kraje lidí povzbuzovaly žití pro dannou chvíli, protože smrt mohla udeřit kdykoliv. Tento podivný, pesimistický pohled na život byl hlavním popudem, jež ho vyrušil z nemoci žalu. Elldrigar opustil domov, protože v zemích jeho zrození nebylo nic pro něj, krom bolestných vzpomínek a hořkých připomínek, a pokud by neopustil svou otupělost odchodem, pak by jistě zůstal v apatickém otupění zármutku po zbytek svých dní.

Během hodiny Keisler opustil svůj dům, zamkl dveře a zamířil k městské bráně. Elldrigar se netrpělivě díval po Jakobovi. Člověk měl najít Hergara a přijít zpět, ale předpokládal, že trpaslíka bude těžké najít. Elldrigar přivítal těch pár dní oddechu od trpaslíkovy protivné přítomnosti, ale museli jednat, v noci chtěli vstoupit do domu.

Když jeho druzi konečně dorazili, všiml si Elldrigar na trpaslíkovi čerstvých jizev a ran, zajisté získané v bitvě s minotaurem předchozí den. Elldrigar si nemohl odpustit ironickou poznámku.

"Takže si prohrál".

"Vlastně jsem, Elgi, zabil dvacet…".

Rozhodnut přerušit začínající hádku v zárodku Jakob zakročil: "Odešel?".

"Jo, před pár minutama", odvětil Elldrigar.

"Přesně podle plánu", potvrdil s radostí Jakob.

"Takže jdeme dovnitř?", zeptal se Hergar netrpělivě.

"Možná bychom měli počkat o chvíli dýl, jen pro případ, že by si něco zapomněl a vrátil se", nadhodil Elldrigar a rozhlížel se po ulici.

"Och, vystrašen jako obyčejně, co? Neboj se, hubeňoure, dohlídnem na tebe", posmíval se mu Hergar.

Elldrigar zdůraznil široké zívnutí.

"Předvídatelný jako vždy. Doufal jsem, že by minotaur mohl namlátit trochu rozumu do tvé prázdné hlavy", prohlásil bezstarostně.

"Chceš prázdnou hlavu? Rozmlátim pro tebe tvojí", zasyčel Hergar a přiblížil se zvedaje víhružně kladivo.

Jakob si stoupl před něj a Elldrigar se uculoval.

"Nechoď a neusni, prcku", dodal, trpaslík plál pohrdáním.

"Hergare", řekl Jakob, ale zabíječ stále zíral na elfa ponořen v černé náladě a svíraje kladivo, jakoby dřevěná násada byla elfovým krkem.

"Hergare", řekl jasněji, čímž vyrušil válečníka z jeho vražedných představ.

"Co? Slyšel jsem tě hned, sakra", zavrčel.

"Sleduj předek, zatímco my půjdem zezadu, jasný?", děl Jakob snaže se zajistit, že zabíječ nebude vyrušen nebo znuděn a nepůjde pryč, dokud budou uvnitř. Potřebovali jeho oči bdělé a pracující pro ně.

"Hmf", potvrdil trpaslík stručně a vrátil se ke sledování s popudlivou strohostí, zatímco elf kráčel k postraní uličce mezi domem a dalšími v sousedství.

"Měj oči na stopkách, pokud se někdo objeví, hoď kámen oknem a předstírej opilce", doporučil mu Jakob.

Trpaslík přikývl a opřel se chladně o zeď.

Jakob se rozhlédl oběma směry po hlídce, a pak zamířil do úzkého zatočeného průchodu mířícího k domu zezadu. Po překontrolování, že je to správné bydliště, došli k zadním dvěřím, kde Elldrigar potajmu hlídal ve špinavé uličce, zatímco Jakob vytáhl páčidlo a zarazil jeho konec mezi rám a dveře u zámku. Po rychlém trhnutí zámek praskl a dveře se pootevřely. Rychle vběhli do odhalené kuchyně, zabouchli za sebou dveře a opřely o ně židli, aby je neotevřel vítr.

Čile zahájili prohledávání vnitřku, nahlíželi pod koberce a matrace, za sktříně a šatníky, do knih a zásuvek, do polic, za obrazy a kamkoliv jinam, kde by mohli najít důkazy.

Předpokládali, že předmět jejich hledání by měl být přístupný, takže nic netrhali a nerozsekávali, proto vše vrátili na místo tak, jak to našli.

Toto prováděli čtyři hodiny, když Elldrigar náhle tlumeně zavolal.

"Jakobe, tady. V ložnici".

Jakob pověsil obraz zpátky na zeď a narovnal ho, načež vyběhl po schodech a nalezl elfa před rohoží, jenž zakrývala volné podlahové prkno. Elldrigar odstranil kus dřeva a naklonil se dovnitř, odkud vytáhl kožený vak.

"Co je uvnitř?".

Elldrigar vytáhl sadu kultistických rouch podobných těm, které už viděli. Byl tam standartní medailon Rohaté krysy a truhlička. Elldrigar otevřel víčko svou dýkou a vytřepal papíry uvnitř. Po zběžném pohledu do nich promluvil.

"Je to skavení plán na útok na západě. Stoky a otvory, hlavní cíle všechno", řekl, stočil je a vrátil.

"Co děláš?", zeptal se Jakob nevěřícně.

"Vracím to".

"Co? To jsou naše důkazy".

"Nic to nedokazuje. Pokud si to vezmeme, varujeme kapitána, že víme o jeho zradě".

"Jakže? Pokud bychom přesvědčili jiné, že je zrádce, zavřeli by ho a město by se připravilo na útok", vyštěkl Jakob.

"A pokud by ho zavřeli, myslíš, že skaveni by poslušně vlítli do toho, o čem by věděli, že je to přepad? Změní plán a bez vědomosti o něm by město bylo nepřipravené. Takhle máme šanci připravit se, dokud si myslí, že nic nevíme", prohlásil přesvědčivě.

"Dejme tom, ale sakra, Elldrigare, potřebujeme důkazy", naříkal Jakob.

"No tak, starý příteli, víš, že mám pravdu. Nesmíme to tady zpackat", nadhodil Elldrigar, snaže se přesvědčit člověka, aby dělal co je potřeba, a nevybral si ukvapenou snadnou cestu do záhuby jich všech. Jakob se zhluboka nadechl a ostře vydechl, krče rameny.

"Vím, ale máme přímo před sebou důkaz a nemůžeme nic dělat. Bohové, to je frustrující".

Elldrigar vložil vak zpět a vrátil prkno na původní místo, přehodil rohož a zahladil ohyby.

"Bude lépe jít a naplánovat další tah", prohlásil Elldrigar, zvedl se a zamířil k východu.

Po krátkém sledování zakrývající rohože ho Jakob neochotně následoval, mumlaje si pod vousy.


47.

Když člověk a elf opustili dům použivše svůj hrubý vstup, temný obrys vyšplhal po stěně a otevřel okno, které předtím otevřel jemným zahnutým drátem. Vrah klanu Eshin tiše vešel a vlezl do ložnice, jeho tiché našlapování nezpůsobilo ani nejmenší zavrzání podlahových prken. Stočil rohož, zvedl prkno a vytáhl vak, který mu k podstrčení dal vůdce Maulokk.

Nebylo na něm, aby měl názor na jakýkoliv plán, byl pouhý vykonavatel. Jeho klan nepletichařil ani neplánoval, jen nelítostně a bezohledně plnil své kontrakty, které často byly vyvrcholením jiného složitého záměru.

Přivázal si vak k opasku, a pak skavení mistr utajení vyklouzl a neviděn se vrátil do stok.

 48.

Kapitán Keisler si urovnal uniformu, zhluboka se nadechl, otevřel dveře instruktážní místnosti a vstoupil dovnitř.

V malém sále již byli tři kapitáni hlídek, Josef Dreschler, Walter Stekel a Herman Kammerer, a navíc jejich nadřízený, velitel Ulrich Shitzmann.

Keisler zasalutoval a ostatní odpověděli stejně dle vojenského protokolu.

"Tak jakou věc tak velké důležitosti máte, že jste nás sem všechny zavolal?", dotázal se Shutzmann.

"Město bude napadeno poslední noci karnevalu", kategoricky oznámil Keisler, po čemž se na něj všichni prudce podívali.

"Kým?", zeptal se kapitán Stekel.

"Jak?", optal se kapitán Dreschler.

Keisler se odmlčel, zvažoval slovo, které by způsobilo posměch a nevíru, ale stejně jej vyslovil.

"Skaveny", odvětil neurčitě.

Kammerer se slyšitelně zasmál, Stekel se zmateně zamračil a Dreschler pohlédl na nereagujícího Shutzmanna.

Keisler byl připraven na přezíravý postoj a nevědoucí odezvu na existenci krysáků, takže pokračoval s nezměněným tónem, jelikož věděl, že se o to musí pokusit, ačkoliv by to mohlo ukončit jeho kariéru.

"Informátor mě varoval před spiknutím, a když jsem ho vyšetřoval, přepadli jsme a pobili malou skupinu ve stokách. Avšakch chytili jsme vůdce", ohlásil, přičemž poslední poznámku směřoval na Krammerera, neboť bylo příliš riskantní nechat něčí nevíru nebo odhodlanou amnésii ohrozit městskou obranu.

"Mám ho v cele pod přísnou stráží, neboť skaveni už poslali jednoho z vlastních vrahů, když jsme jej vyslýchali. Naštěstí selhal".

Shutzmann uvažoval. V Keislerově objevu nebyla chyba, a ač to držel v tajnosti, sám již zkřížil meče s touto bídnou rasou. Jako velitel hlídky odhalil mnoho stop po krysácích ve Fauschalgu. Kulty páchnoucí rasy ve městě a později kruté drancování místních oblastí havětí.

"Co navrhujete?", zeptal se vážně.

"Veliteli. Jistě nevěříte takovému bláznovství?", zvolal Kammerer s rozhořčenou nedůvěrou.

"Klidněte svůj jazyk, kapitáne", nařídil Ulrich přísným vyštěknutím. "Je to jistě hrozba pro město, ať to je útok nebo snaha odvrátit naši pozornost. Musíme a budeme se na to připravovat".

Dreschler a Stekel souhlasně přikývli, dostatečně přesvědčeni věřit v existenci nebezpečí, ale stále pochybující o identitě údajného pachatele.

"Sdělím záležitost ostatním midden maršálům, a pak samotnému grafovi. Kapitáne Keislere, přineste mi vše co víte o této záležitosti během hodiny".

"Ano, pane", prohlásil radostně Keisler, než zasalutoval a spěšně odkvačil.

Podniknout opatření proti hrozbě již nebylo v jeho rukou. Midden maršálové, generál Schwerzmutt, maršál von Gensher a velitel samotný proberou situaci. Jakákoliv pochybnost o skavenech by zpomalila či dokonce zastavila průběh v tomto počátečním stádiu. Pokud se zvěst o hrozbě dostane ke dovru grafa Borise Todbringera, pak strach a pohrdání jen pomohou skavenům zmařením času na přípravu, nebo dokonce zcela zabrání mobilizaci.

"Zatracená byrokracie", pomyslel si podrážděně, když mířil pryč. "Zabije nás všechny".