Zplozenec (část 12)
27.
Morupán Festrik opustil doupě a krátce pohlédl na
Maulokkovu stráž, smrtící běsnivce. Podezřívavě si ho měřili, po zabití svých
druhů měli těla napjatá a připravená. Dva z nich selhali ve své povinnosti a
ostatní nyní překypovali paranoiou. Rozzloben nedostatkem strachu, který
projevavali, se vydal ke svému vlastnímu doupěti, získavaje málo uspokojení v
pohledu na vystrašené klanové krysáky, kteří se mu klidili z cesty.
Jeho nateklé červené, krví podlité oči zahlédly šedého věštce Bilquika kráčejícího
jeho směrem užívajícího svůj zubatý úštěp jako hůl.
Festrik otočil jedním ze svých prstenů. Ozvalo se slabé cvaknutí a ze zeleného
kamene vyklouzl tenký černý trn. Chvíli předtím, než se setkali, lehce zakopl a
vrazil do šedého věštce. Malý osten prstenu pronikl nezpozorován Bilquikovou
kůží.
"Omlouvám se, šedý věštče, jste v pořádku?", vyjádřil sklesle.
"Budu žít", odvětil ten se zadržovaným rozhořčením, narovnal si
roucho a roztržitě si přetřel malé píchnutí.
'Ne, nebudeš', pomyslel si Festrik, když kulhal pryč, mysl plnou vítězoslavné
žluči.
Drobná špice nesla silný a prudký mor, který byl nyní v probodnutém skavenovi.
Šedý věštec měl týden k získání vakcíny, během něhož bude virus neviděn a
necítěn zrát. Jakmile nezbytný týden uplyne, začne umírat malátnou, bolestivou
smrtí, jeho tělo bude pomalu pohlcováno virem. Zabere nejméně měsíc hrozné
bolesti, než konečně zahyne, a Festrik byl dychtiv vychutnávat každou chvíli
jeho utrpení. Takový byl trest za zkřížení cesty klanu Pestilens.
Šedý věštec Bilquik vstoupil. Nepochybně dorazil, až když vymyslel stohy výmluv
k vyvrácení jakéhokoliv nařčení. Stál klidně před Maulokkem ve smělé póze
skavena, který nemůže být trestán za své zločiny. Maulokk si nevšímal drobností
a zamířil k jádru věci.
"Mám pro vás novou misi, šedý věštče Bilquiku", začal ostře.
"Poslal jsem jednoho z mých důstojníků s malou ozbrojenou eskortou setkat
se a přivést zpět kontingent posil, nebo možná bychom měli říci náhrad, po
nedávné 'nehodě'. Chci, abyste šel s ním".
Neřekl důvody, neboť chtěl, aby Bilquik předpokládal, že byl poslán pryč buď
aby nezpůsobil další škody nebo aby sabotoval misi, kde nebyl nikdo jiný, komu
by to bylo možno dát za vinu, a to by dalo Maulokkovi důvod potrestat ho.
"Odcházejí dnes v noci, buďte s nimi", vyštěkl.
Šedý věštec se zamračil na tu strohost, ale obrátil se beze slova a odešel,
nechávaje Maulokka pokračovat v práci na svém projektu, zatímco čekal na
člověka.
28.
Ulice Middenheimu byly plné a vřely vzrušením.
Pouliční komici byli všude v činnosti a Velký park byl valícím se mořem občanů
a návštěvníků. Ve středu na velkém pódiu stál dobře oblečený muž, v němž nádali
nejspíš místního hodnostáře. Udeřila půlnoc, všechno náhle ztichlo a Hergar,
Elldrigar a Jakob jej sledovali pronášet tradiční řeč.
"Tuto noc v dávných staletích Artur, náčelník Teutogenů, ještě před
příchodem Sigmara vylezl na Fauschlag a spatřil toto místo, perlu v lese. Obrátil
se na svůj lid, který byl znaven a vyčerpán dlouhou cestou a ďel: 'Dlouhé bylo
naše putování a dlouhé naše utrpení. Toto místo bude naším domovem… tak nechť
zábava začne".
Zazněl velký jásot, dřevěné píšťaly zaječely, skupiny spustily chraptivé sbory,
lidé aplaudovali a dupali jim po nohách, házeli stuhy do vzduchu. Začátek
karnevalu zněl celým městem jako příval oslavných zvuků.
Neúprosnost slavnosti táhla bojem vysílené trio do zápalu bezuzdných oslav.
Pivo, víno a kořalka tekly proudem a byly pěny veselé písně. Obvykle vážné
povahy zmizely z vesměs bujaré populace města, všichni byli přátelští a každá
starost byla nakrátko zapomenuta.
Hergar a Jakob hojně pili, naplňovali své korbele přetlačováním a velkorysostí
podpořenou jejich příběhy o odvaze a bojích. Nakonec se dopotáceli zpět do
svého hostince a usnuli, necháveje prostitutku, kterou sebral Jakob, uříznout
jeho váček a odejít s ním jako kompenzací za vyplýtvaný čas.
Elldrigar zahlédl během noci kultivovanější společnost patřící k elfímu podniku
Zpívající měsíc, kde mluvil s vlastním druhem a vzpomínali na život v hluboké
divočině říše lesních elfů. Strávil několik hodin v civilizované společnosti
daleko ze středu hrubých lidí, a pak se vydal zpět do hostince se znatelně
lepší náladou.
29.
Jakob byl třesením vzbuzen ve své posteli. Jak se
pomalu probíral ze spánku, zjistil, že hlava hrozivě buší a žaludek se mu
stahuje a bolí. Svět kolem se vlnil a on bojoval s nutkáním okamžitě zvracet,
stejně jako otevřít své těžké oči. Obraz Elldrigara se měnil z mlhy do poněkud
zřetelnějších úrovní. Jakub mluvil tiše, aby ochránil svůj bolící mozek.
"Co?", zamumlal, jeho ústa byla suchá jako arabská písečná duna.
Elldrigar před ním držel kus papíru, ale navzdory nejlepšímu úsilí a šilhání
písmo odmítalo stát se čitelným.
"Další zpráva od M. Přišla v noci", prohlásil Elldrigar.
Jakob se převalil a zabořit tvář se zasténáním do polštáře. Cítil se hrozně.
Zatracený Middenheim, rád by mu pomohl jindy. Ať se zachrání sám, proto platí
lid daně na lovce čarodějnic.
"Jdi pryč", zamumlal podrážděně.
"Poslouchej toto", začal Elldrigar nezdolán bídným stavem člověka.
"Skavení chrám. 3 Západní zahrady, okrsek Ulrikův chřtán. M".
"No a?", zanaříkal.
"No a? Měli bychom se pohnout. Známe skavení základnu. Tam získám všechny
odpovědi".
"Bude tam i zítra", zamručel Jakob a vytáhl peřinu výš, aby skryl
Elldrigara z mihotavého výhledu.
"Typický lidký hulvát, neví jako se krotit, zná jen přemíru", děl
Elldrigar s odporem a vstal. "Nechám dopis tady, kdyby ses na něj cítil
později. Teď půjdu a prohlídnu místo sám, bez pomoci", zanaříkal si.
Jakob roztržitě zamumlal souhlas. Elldrigar se naklonil nad peřinu kryjící
Jakobovo ucho a zařval: "Tak se uvidíme později".
Jakob sebou trhl a zděsil se, v jeho mozku zněl hluk ozvěnou. Navzdory děsivému
bědování z nepohodlí a mdla, nic jiného na posteli neskončilo.
"Typické", zaprskal Elldrigar a podíval se po Jakobově váčku kvůli
penězům na jeho osamělou misi. Ale nemohl jej najít.
"Jde je tvůj váček, Jakobe?".
Máchl roztržitě, kdy měl mincemi naplněný váček být, jen aby zjistil, že po něm
zůstaly jen rozříznuté šňůrky.
"Och, ne. Ta kurva mě okradla. Děvka", zaklel a zhroutil se zpět,
pomalu mumlaje sprostá slova do polštáře.
Elldrigar vzdychl a odešel, ponechávaje ho jeho kocovině.
Ulice již byly plné, vůně pečených koláčů a cukrovinek se mísil s vůní kadidla,
parfémů a silných alkoholických nápojů, která překonával štiplavý zápach města
a jeho odpadu.
Chtěl vidět nějaké karnevalové atrakce, elfí gymnasty, lučišnický turnaj nebo
představení bardů a básníků. Město již mělo nějakou kulturu, ale místo toho
musel sledovat podezřelý dům, díky nedostatku inteligence jeho druhů.
Občas litoval, že se dal s nimi do party, ale lov odměn ztratil své kouzlo,
když zjistil, že ty, které vystopoval, nebyli vždy vinni.
Byl osvícen, když poskytl své služby pronásledovatelům toužících po odměně za
Jakobovu hlavu. Po dostižení své kořisti byl dostatečně přesvědčen, že odměna
byla nesprávná. Navzdory všemu Elldrigar stále věřil ve spravedlnost a s
Jakobovou pomocí zajistil, že zkorumpovaný úředník se stal sám předmětem
říšského zatykače. Úředník byl podplacen pomstychtivým baronem, když Jakob v
souboji porazil za svého zaměstnavatele baronova vlastního bojovníka.
Elldrigar ho osobně stíhal a získal odměnu, ale nebyl schopen dostat se k
vlivnému šlechtici. V lidských zemích byly spravedlnost a peníze neoddělitelné
a osoby vlastnící jedno určovaly kvantitu a kvalitu, kterou poskytovaly
ostatním.
Přidal by se k Jakobovi, kdyby věděl, že součástí družiny byl trpaslický
zabíječ? Možná ne, ale časem se Hergar znovu přidal ke svému lidskému druhovi
po výpravě do Norsky, pár tam pracoval téměř rok a stali se pevnými přáteli.
Nezáleželo na zásahu či pomoci jeho druhů, musí dostat tu havěť, i kdyby jí měl
čelit sám.
Nakoupil u pouličního prodejce flétnu a postavil se k protějšímu domu jako
komik. Byla to opravdu velká budova střední třídy a byla zcela nenápadná mezi
okolními. Okna byly špinavé a znemožňovaly pohled dovnitř, takže Elldrigar byl
ponechán s dveřmi jako jediným místem, které mohl sledovat. Budova byla přímo
napojena na další dům, takže přední dveře byly jediným přístupem tam a ven, což
činilo jeho osamělý dohled značně snažším.
Jeho hraní bylo průměrné na elfí standarty, ale byl na vyšší úrovni než lidští
pouliční zpěváci. Píseň, kterou se naučil jako dítě v Athel Lorenu rychle
přivábila stálý proud mincí do jeho klobouku. Nehrál své oblíbené, ty, které
hrával své ženě a dítěti, neboť to mu přinášelo příliš mnoho hořkých vzpomínek.
30.
Druhého dne karnevalu se šedý věštec Skarbitik vrátil
z divočiny. Maulokk opustil své výtvory, aby se zúčastnil jeho příchodu.
Vojsko, které přežilo 'omyly' šedého věštce bylo slabé a přetížené vesměs
neužitečným a bezvýznamným lupem. Naštěstí výsledky Karikkova východního tažení
přinely mnohem více kořisti a hojně nahradily zrádnou neschopnost šedého
věštce.
Skarbitik k němu přišel s falešnou okázalou radostí, pozlátkem, jemuž se
Maulokk vyhnul pohrdáním jako urážce svého intelektu.
"Jsem rád, že jsem zpět, vůdče Maulokku. Lidé nás vytrvale pronásledovali,
byli bdělejší, než jsme očekávali".
Pokud by Maulokk neposlal Karikka na nájezdy, lidské jednotky pronásledující
Skarbitika by se nyní vrátily do města ještě před vpádem. Místo toho byly nyní
vyslány poradit si s Karikkovým pleněním, takže se alespoň zbavil jednoho
problému, který šedý věštec zrodil.
"Jak vidím", děl Maulokk, chladně přehlédl vyčerpané a ztenčené řady
klanových krysáků.
"Dvakrát jsme byli přepadeni, zdá se, že lidé všude nastražili pasti. Bylo
jen vůlí Rohaté krysy, že jsem dokázal odhalit většinu, jinak by se nikdo z nás
nevrátil živý, proto jsme byli nuceni podniknout návrat za denního
světla", nabídl omluvu pro svou mizernou taktiku a ubohé výsledky.
Maulokk zůstal nepohnut, podniknul nutné kroky, aby po Skarbitikovi uklidil.
Šedý věštec netušil, že úmyslné stopy, které zanechal vedoucí do Middenheimu, a
tak upozornil na připravovaný útok pod městem, byly odstraněny klanem Eshin a
kontrolovány malými příbuznými. Stopy nyní mířily na východ ke Karikkovi, naznačujíce
přemístění vojska v těch místech, a možná útok na nějaký větší cíl, jako město,
které Karikk právě minul.
"Je štěstí, že jste přežil a dostal se zpět. Převezmete hloubení chodeb od
šedého věštce Bilquika. Vyráží na osobní pochůzku a já potřebuji někoho, kdo
převezme zodpovědnost nad kopáním na západě", prohlásil Maulokk.
"Začnu ihned", slíbil šedý věštec a stroze se uklonil, než odešel.
> 'O tom nepochybuji', zadumal se soukromě Maulokk.
31.
Morupán Festrik šel k Cikcritovi. Drogy měly být
podány osobně, aby se zajistilo, že budou fungovat, jak bylo plánováno. Ale
kontakt běsnivce by zvýšil možnost, že by byl viděn jedním z množství malých
bratří a krysí král by předal takové podezřelé informace majitelům v klanu
Eshin a tak Maulokkovi, čímž by odhalil Festrikovu pomoc v komplotu. Přemýšlel,
zda nedat zamořený náklad zpravodajům klanu Eshin, to by patrně nakazilo a
zabilo skupinu a krysího krále, ale takový očividný útok by roznítil
pomstychtivou válku klanu Eshin proti jeho vlastnímu klanu. Takový spor by stál
spoustu prostředků na odškodném, jinak by ústil v množství vražd.
Klan Pestilens byl již jednou pokořen stínem klanu Eshin, nebude tak snadno riskovat
takové ponížení.
Vložil lahvičky a krvácející ostny do pytle a opustil doupě, obezřetně se
rozhlížeje po známkách malých bratříčků sledujících jej, místo aby se chovali
přirozeně. Upokojil se, že není sledován, a opatrně se vydal na schůzku s Cikcritem,
nemocné smysly stále ostražité.
32.
Maulokk nenápadně vypátral chodbu vedoucí na povrch,
obrátil se a propustil stráž dávaje rozkazy chovat se, jako by byl ve svém
doupěti a nechtěl nikoho vidět za žádných okolností.
Maulokk okamžitě začal dlouhý pochod nahoru a celou dobu dával pozor pro případ
přepadení, když si vzpomněl na staré přísloví - 'samolibý skaven je mrtvý
skaven'.
Úzký nízký průchod směřoval vzhůru rozlehlou horou a umožňoval mu vyhnout se
mnoha úrovním smrtících chodeb. Nakonec ho přivedl na povrch v kamenné podlaze
staré lidské krypty hluboko na městském hřbitově.
Maulokk odtlačil těžký kámen stranou a vytáhl se do plesnivého vnitřku. Pak
vrátil kámen na místo a hledal dveře.
Skaveni instalovali silné zástrčky, aby dveře krypty stále vypadaly zavřené.
Bylo to čistě pro jistotu, protože skaveni vybrali kryptu používanou
šlechtickou rodinou vymřelou na mor. Jejich bohatství a neštěstí odrazovalo od
otevření rodinné hrobky.
Když sáhl na zástrčky, zjistil Maulokk, že jsou trochu zrezivělé, a potřeboval
několik ostrých ran, než se odsunuly a umožnily mu lehce otevřít těžké dveře a
pohlédnout na měsícem osvětlenou nekropoli.
Brzká noc byla těžká zvuky veselí, což poskytovalo skvělé maskování jeho
aktivit. Zabalil se do pláště a pelášil k bludišti nahuštěných hrobů a
zbytečných marnivých monumentů. Držel se při zemi a mezi úzkými cestami, které
oddělovaly malé kamenné budovy, uši měl nastražené a ruku držel stále blízko
meče.
Na své cestě byl Maulokk zmaten čirým množstvím vhodného jídla, které blázniví
lidé prostě zakopali a nechali shnít. Copak neměli rozum?
Blízko plotu se zdálo jasné, že ulice jsou přeplněny lidmi, což znemožňovalo nepozorovaný
průchod. Vrátil se zpět dovnitř a vylezl na vysokou sochu Morrova anděla, z
kteréžto pozorovatelny chtěl nalézt svůj cíl.
Držel se mramorové sochy schoulen mezi jejími širokými křídly a městský vítr mu
vlnil jeho roztrhané roucho, zatímco se rozhlížel po městě. Zahlédl dům na
Morrově třídě a začal přivolávat kouzlo.
Síla prošla skrz jeho maso a nabrala podobu a on s triumfálním vypísknutím
skočil do vzduchu, odhmotnil se v obláčcích štiplavého siřičitého kouře a
objevil se na vrcholu taškové střechy domu.
Vědom si velkého množství světla se skrčil a rychle se pohnul na temnější svah
mířící od hlavní ulice. Ulička dole byla chabě osvětlena a naštěstí tam bylo
jen málo lidí. Zdálo se, že karnevalové atrakce byly všechny na hlavních
třídách, čímž táhly lidi z vlnitých uliček kroutících se mezi domy.
Zatímco čekal na vhodně velkou díru, která by dovolovala neviděný sestup,
zjistil Maulokk, že velké otevřené místo kolem něj bylo poněkud zneklidňující.
Jeho vesměs podzemní výchova zapřičinila drobný pocit agorafóbie. Rozčilen
touto malichernou osobní slabostí ji nelítostně potlačil.
Ulice se nakrátko vyčistila a on skočil z kraje střechy na dlažbu dole, dopadl
do dřepu a jeho oči se rychle rozhlížely, zda nebyl spatřen.
V hlubším stínu dveří se pohnula hromada, kterou předtím pokládal za odpadky.
"Sákrá, to už člověka nenechaj ani vyspat?", mumlal špatně
artikulující a slabý hlas.
Divoká a chlupatá tvář vykoukla z hardů a roztrhaných přikrývek, prohrabala se
vrstvou špinavých závěsů chránících před pohledem i před živly. Rychlým pohybem
Maulokk popadl rukou muže za hrdlo a sevřel oslabeného opilce. Bezvýsledně
lapaje po dechu se zoufale kroutil v pokudu uniknout dusivému stisku, ale jeho
pohyb se postupně stával stále ochablejším. Pěna kapala od jeho visícího
jazyku, vypoulené oči byly skelné, jeho tep se zastavil a jeho tělo povadlo.
Maulokk přehodil deku před tvář a dále se rozhlížel, nepřítomně si uhladil
srst, když se složil vedle mrtvého pobudy.
Opilí lidé neustále klopýtali kolem, blaženě neznanalí osudu, který je navštíví
s koncem karnevalu. To bude konec, konec pro mnohé.
'Kde je ten prokletý člověk', pomyslel si.
Noc byla stále klidná a stále nebylo žádné známky po cíli. Jak seděl a studoval
život města, zdálo se mu lákavé vyrazit a rozříznout slabou růžovou kůži,
nacpat se masem, prorazit lebku jako vejce a rozžvýkat houbovitý orgán uvnitř.
Ale byl z klanu skryre a černý hlad byl jeho služebníkem, rozhodně ne jeho
pánem. Jen ať se jím vojevůdcovské klany nechají ovládat, zuřivost z
krvelačnosti sloužily na bojišti dobře. Byla to silná pomoc, když hladovějící
jednotka bojovala do smrti a pokusila se nakrmit.
A co víc, být svědkem, jak druzi padají a jsou odtahováni do skaveních řad, kde
jsou sežráni křičícími klanovými krysáky, slouží k psychologickému vyděšení
nepřátel, což dalo dětem Rohaté krysy další výhodu. Ten byl ale zmenšen
nesmírným tutláním snažícím se skrýt jejich existenci před lidskou populací.
Sleduje procházející se dav jej Maulokk studoval s vědeckou zvědavostí. Nikdy
předtím neviděl lidi ve středu jejich přirozeného prostředí. Viděl je jako
otroky, přepadal jejich menší osady, ale nikdy nebyl svědkem plného shonu a
hemžení lidského města. Hustě nacpané ulice, pach natěsnaných těl, špína a
křik, to bylo téměř jako u skavenů.
Maulokk spatřil silně stavěného člověka kráčejícího ulicí s aurou autority
kolem sebe. To musel být on. Člověk měl propracovaný oděv s podivnými ozdobami
a jasnými barvami. Obouruční meč ležel v pochvě na jeho zádech a z pohybu pod
jeho kazajkou bylo jasné, že má kroužkovou košili.
'Tak tohle je Bruno Keisler, hrozba a výhoda. To je kapitán hlídky, který nás
pod Middenheimem drží zkrátka', přemítal Maulokk a studoval člověkovo chování.
Člověk byl součástí vojska, které vytlačilo skaveny z města Nuln. Vědomosti o
nich mu umožnily zabránit mnoha jiným skavením komplotům a nyní byl stálým
trnem v oku Rohaté krysy.
Navzdory občasným nedostatkům, celkově se hodilo skavením plánům, že lidé v ně
nevěřili. Ti, kdo skaveny viděli, se obecně rozhodli 'zapomenout', co spatřili.
Hrozba pod jejich zemí zůstávala záměrně nevšímána a byla často pokládána jako
malou podrasu bestiáků a nikoli nezměrnou rasu, kterou byli.
Zatímco kulty chaosu se snažily zvýšit moc chaosu, lidští stoupenc skavenů a
jejich agenti neustále usilovali zajistit roušku tajnosti, nevědomosti a
pověrčivost ohledně svých pánů.
Když člověk procházel kolem něj, Maulokk za ním vylezl, popadl ho jednou rukou
za límec a strhl ho do dveří. Maulokk držel pevně a položil svou dýku na mužovu
krkovici, čímž ho učinil nehybného, pokud si zápasem nechtěl otevřít vlastní
hrdlo. Maulokk cítil z mužova dechu likér, opilství nebezpečně zasáhlo jeho
smysly.
"Co? Jsem kapitán hlídky. Za to získám tvojí hlavu", zasyčel.
Maulokk upevnil stisk a přimáčkl špičku blíže, aby ho utišil. Kouzlič začal
povolávat menší kouzlo, které Ikit Spár ukradl vesnickým čarodějům z Říše a
naučil je ho. Vyvolal v sobě sílu a cítil, jak se jeho hrdlo chvěje účinkem,
načež promluvil plně říšským hlasem s Middenheimským přízvukem.
"Moje jméno je Klaus. Jsem lovec čarodějnic ve službě všemohoucího
Sigmara. To je, můj příteli, všechno, co potřebuješ vědět. Odhalil jsem skavení
spiknutí a ty jsi jediný, kdo se může jednat proti takové hrozbě, neboť my oba
víme, že ty 'pohádkové bytosti' existují. Mají v čele mocného šedého věštce. On
a malý doprovod půjde hlavní stokou podél západního Velkého parku asi za šest
hodin. Plánují útok, o němž nevím moc, jen že přijde poslední noc karnevalu.
Avšak šedý věštec zná všechny plány vpádu", rychle prozradil a odtáhl nůž,
než praštil pěstí zezadu do mužova krku, přičemž lehce úder stáhl, aby
nepřerazil vaz.
Kapitán hlídky se zhroutil na hromadu. Maulokk rychle soustředil svou magii
představil si, že je v chladné temné kryptě na hřbitově. Byl si jist, že
vyvolal každou drobnost, každou prasklinu a kus plísně, aby se kouzlo
neodchýlilo a nevneslo ho do zdi nebo nějakého podobně neblahého pevného
objektu. Kouzlo ho zvedlo a zahalilo žlutým siřičitým dýmem, který rozpustil
jeho podobu a znovu jej shromáždil na očekávaném místě.
Zavřel zástrčky na vnějších dveřích krypty, vstoupil do chodby, dal kámen na
místo a rychle spěchal zpět do hlubin.
33.
Dům byl dějištěm několika příchodů a odchodů, ale nedávno přišlo více lidí než obvykle a ve stále větších skupinách. Něco se vevnitř určitě děje.
Elldrigar našel Jakoba, vytáhl flétnu a prodral se davem po jeho bok. Právě se zúčastnil osvěžujícího představení elfích zpěváků v Královských zahradách, a ač neochodně, byl připraven vzít to za Jakoba na dalších šest hodin.
"Něco nového?", zeptal se.
"Je tam rušno. Myslím, že bysme tam měli jít brzo", odvětil Jakob.
"Tedy dnes?", naznačil Elldrigar, položil na zem klobouk a protáhl si prsty, aby rozcvičil klouby a svaly.
"Asi tak. Bude nejlepší, když pudu najít Hergara. Hlídej, dokud se nevrátíme. Chceš něco vzít?".
"Můj meč, luk a toulec, a tohle můžeš dát ke mně do pokoje", děl a odevzdal mu několik cetek, které získal během prohlížení slavností.
"Uvidíme se", slíbil Jakob a zamířil hustým proudem lidí, zatímco Elldrigar přiložil svůj nástroj ke rtům a začal vydávat veselou melodii. S očima přivřenýma, aby budil zdání, že je pohlcen svou hudbou, sledoval dům s novým elánem.