Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zplozenec (část 8)

15. 9. 2010

16.

 

"Co teď?", zeptal se Dieter s podrážděným napětím, když vylezl posledních pár příček žebříku. Byl poslední ze skupiny, kdo opustil stoky.

"Nikdy ze sebe nedostanu ten hnusný puch", naříkal Elldrigar, neboť navzdory jejich naolejovaným a nepromokavým botám visel pach silně na všech. Elldrigar nad tím naříkal celou noc a již to nebylo ono.

"Jestli to řekne ještě jednou, trefím ho ohnivou koulí", řekl Dieter popadaje dech a s úsilím spojuje slova, když opustil šachtu a vstal.

Jakmile byl Dieter venku, Hergar zvedl s usilovným zavrčením víko a umístil tlustý kovový kotouč na místo. Podíval se na oblohu a viděl matnou záři slunečních paprsků již se objevujících za obzorem.

"Brzo bude svítat. Bude nejlépe zamířit zpátky".

"Budu spát celý týden", prohlásil Elldrigar se zívnutím. "Celou noc jsme strávili putováním po stokách a nenašli jsme nic krom zápachu", dodal podrážděně.

"A je to tady", zavrčel Dieter a sáhl do svého batohu, kde znepokojené prsty hledaly síru.

Ozvala se stěží slyšitelná kakofonie hvízdání a salva rotujících tvarů naplnila vzduch ostřími.

Elldrigar vykřikl, když se jeden z nich zasekl hluboko do jeho ramena a druhý ho sekl do stehna.

Dieter zařval, jak se jeden ponořil do jeho předloktí a střela se zasekla hluboko do masa.

Hergar podrážděně zavrčel a ucukl, když se otevřela kůže na jeho levé tváři. Šuriken se odrazil od kosti, zatímco další střela se sprškou jisker sklouzla po hlavici válečného kladiva.

Jakob ustoupil a jedna střela mu prosekla botu a rozřízla lýtko.

Skupina jednomyslně prchla do úkrytu. Než jej dosáhli, dopadla na ně druhá salva malých střel.

Jelikož kličkovali a krčili se ve snaze se krýt, většina hvízdajících střel minula.

Jakobův krk utržil mělkou ránu méně než na palec od krční tepny. Další trefil Elldrigara do stehna a zaryl se tam, takže elf byl sražen v běhu a padl nemotorně na bok. Naštěstí měl v sobě dost síly, aby sklouzl po dlaždicích a skryl se ve dveřích.

V bezpečí krytu dobrodruzi vyndali trojúhelníkové předměty z masa a vytáhli zbraně.

"Co se sakra děje?", zvolal Dieter a jeho slova byla zostřena bolestí v nich.

"Dietere, připrav se, přicházejí", varoval ho Jakob výkřikem a pevněji si sevřel své hrdlo, když krůpěje rudé krve stékaly mezi jeho prsty, snaže se trochu zpomalit krvácení obávaje se, že je to horší než předpokládal.

"To jsou najisto grobkazi", zachmuřil se Hergar a zakřičel na nepřítele za bouchnutí pěstí do kamene s takovou silou, že jeho kotníky začaly krvácet. "Slyšíte vy špinaví zákeřníci. Dostanete nakládačku. Všechny vás pobiju", řval povzbuzuje svou bojovou zuřivost na vyšší úroveň.

Sedm temných postav slezlo z výhodného postavení na střeše protější budovy. Oděni v pláštích skaveni obratně sešplhali, seskočili na ulici a vytáhli sítě a dlouhé čepele. Výhružně postoupili s očima třpytícíma se v matném světle.

Čtveřice bolestivě vyrazila, aby se utkala s útočníka, neboť pokud by jim umožnili nechat je napadnout, kryt, jenž je chránil před smrtícími střelami by je zachytil v pasti a nedal by jim možnost uhnout či utéct.

Reflexy skavenů byly rychlejší než zraněných dobrodruhů a oni vyrazili na své cíle s odhalenými řezáky.

Jakob sekl do letícího skaveního hrdla a jeho meč zasvištěl ve vzduchu. Tvor odrazil úder sítí a hustá změť stáhla smrtelný výpad stranou. Tvorův druh využil místa a dopadl poblíž Jakobova boku. Jakob se vrhl kupředu a ucítil bolest projet masem, načež skrz zuby vykřikl a s krví řinoucí se mu z ran vytrhl čepel ze sítě a bodl. Skaven byl připraven na prudkou odpověď mrštně uskočil stranou, čímž se vyhnul bodnutí a zacvakal výsměšně zuby.

Hergar zaútočil jako moloch a mával kladivem kolem sebe v širokých obloucích, čímž donutil skaveny před sebou uskočit zpět. Jeho pohybová energie jej nesla dále a on vrhl zbraň kupředu, čímž zarazil její hlavici do skaveního žaludku. Po divokém úderu soupeř hlasitě hekl, nohy se mu podlomily a pařát stěží udržel zbraň.

Hergar trhl zbraní nahoru, čímž udeřil skavena do sanice, rozdrtil ji a vyrazil přitom několik zubů. Úder na chvíli zvedl tvora do vzduchu a z jeho čenichu vystříkla sprška krve. Když dopadl zpět, skavenovy nohy jej neudržely a tvor se zhroutil na zem s krví všude kolem.

Elldrigar nenávistně vyskočil. Skaven se pokusil uhnout, ale rychlost elfa byť zpomaleného zraněním, byla větší než krysákova. Kanálový běžec zapištěl leknutím, když chladná čepel pronikla jeho břichem a proklála mu vnitřnosti.

Elf nelenil a rychle vytáhl čepel, aby odrazil horní úder od svého druhého soupeře. Vytahuje ocel z pochvy těsného masa, poklekl a zvedl svou krví zbrocenou zbraň. Zastavil mačetu svým mečem a dvě čepele skřípěly, když klouzaly jedna po druhé dokud se nestřetly jejich jílce.

"Měls to udělat líp", řekl nasupen na zvíře a oba se celou vahou opírali do čepelí, tlačili proti druhému ve snaze prorazit střeh druhého.

Po několika rychlých krocích se druhý skaven konečně svalil, drže si krvácející břicho se zhroutil na silnici, jeho život unikal skrz špinavé pazoury, chvějící se syčení se ozývalo z napjatého chřtánu.

Dieter sekl vodorovně vnějškem na útočícího nepřítele. Sprintující skaven hladce sklouzl do kotoulu a úderu se vyhnul. Kanálový běžec vyskočil a hodil síť na člověka, který naštěstí zvedl ruku a zachytil jí než jej mohla chytit. Maskován za sítí Dieter bodl, když tvor uchopil oběma rukama svou čepel a připravil se zabodnout jí Dieterovi do břicha.

Skaven viděl čepel, ale ne dost rychle, aby měl dost času uhnout. Chvatný pokus o kryt selhal, když jeho ruka švihla nožem příliš silně, takže zasvištěla před dopadajícím mečem. Čepel pronikla skrz žebra a vnořila se do hrudi, z níž vyšla v oblasti zad. Dieter prudce otočil čepelí a cítil, jak drtí orgány, což nutilo tvora kroutit se a pištět nesnesitelnou bolestí, než meč znovu vytáhl.

Kanálový běžec se kymácel, svíral si krvácející ránu a rozplácl se na cestě, jeho nůž hlasitě zařinčel, když dopadl vedle něj.

Jakob vrhl vlastní síť na čenich protivníka, čímž ho vyrušil. Skaven zvedl ruce v ochranu a to umožnilo Jakobovi jednat. Jeho čepel se ponořila do skavenovy hrudi, pronikla srdcem a její špička vyjela ze zad. Tvor se potácel ve smrtelném zápase s orgány přilepenými k pronikajícímu nástroji.

Jakob silným trhnutím vytáhl meč a temnota náhle zakryla jeho tvář.

Druhý skaven viděl příležitost napadnout Jakoba zezadu a hodil přes něj síť.

Zatímco se chycený cíl snažil uvolnit, kanálový běžec podkopl Jakobovy nohy a silným strčením jej shodil na zem. Skrz zapáchající síťoví Jakob viděl, jak skaven před ním obrátil svůj nůž a uchopil jej jako dýku do obou rukou.

"Hergare", zařval zoufale, když skaven s radostným pištěním skočil a začal bodat Jakoba do boku snaže se jej vykuchat.

Jakobovo volání o pomoc se změnilo v křik, když špička pronikla jeho kroužkovou zbrojí a vnikla do jeho bezmocného masa, zkažený pach tvora se smíchal s jemným aroma jeho vlastní krve.

Hergar švihl svým kladivem vodorovně, aby odrazil klesající úder na bok a zahlédl dalšího skavena se zlomenými rysy, plazícího se ledabyle a potácivě na něj.

Proklel událost, jež ho okradla o šanci dorazit dalšího nepřátele, uchopil nůž za rukojeť a kop zraněného skavena přímo do čela ještě než ho dostal, čímž se tvor odvalil a upadl do bezvědomí.

Znovu se otočil na druhého soupeře, jejich zbraně se střetly a zabíječ udeřil kladivem na skavenův bok. Kanálový běžec vrhl síť, aby odchýlil úder, ale účinek byl minimální díky čiré zuřivosti zabíječova útoku. Se zvučným praskáním kostí byl skavenův bok rozdrcen.

Tvor prudce padl na kolena a sekl čepelí na Hergarovy nohy, ale kladivo se vrátilo než mohl jednat a rozdrtilo mu lebku pod kápí.

Elldrigar sekl na třísla svého posledního soka. Skaven máchl sítí a odrazil bodnutí. Elf uvolnil meč a sekl krutě zpět, čímž otevřel mělkou ránu na skavenově hrudi. Kanálový běžec rychle ustupoval pod zvyšujícím se přívalem prudkých úderů, až konečně divoké šlehnutí meče otevřelo jeho hrdlo. Tepenná sprška okamžitě vyrazila z široké rány a tvor si ohmatával smrtelné zranění a bublal, jak mu krev zaplavovala hrdlo a plíce. S malátným pohybem klesl na zem s výrazem děsu.

Elldrigar se obrátil a viděl skavena na zápasícím, chyceném Jakobovi, kdy byl tvor jen okamžik od jeho zabití. Bez váhání zaútočil, vrhl se divoce vpřed, narazil do skavena a skopl ho na zem.

Kanálový běžec udržel stisk a vytrhl čepel z masa své kořisti, takže měl čím bojovat. Elldrigar dopadl nešikovně po svém zoufalém záchranném pokusu hlasitě zařval, když náraz na jeho zranění způsobil, že jeho smysly byly nakrátko zaplaveny vlnou silné bolesti.

Uvolněný skaven upadl a rychle vstal, vyskočil na své nohy a pevněji uchopil svou zbraň. Bez váhy tvora držící ho dole pod sítí měl Jakob nějaké místo na manévrování a mohl uniknout. Sáhl rukou k opasku, vytáhl svou dýku a pilováním rozřízl síť, aby se osvobodil.

Se zavrčením Hergar vyrazil kupředu, přeskočil Jakoba a prokličkoval kolem Elldrigara. Zatímco Hergar máchl kladivem zpět, skaven náhle sekl kupředu, těsně minul Hergarovo hrdlo a vyřízl dlouhou ránu podél jeho klíční kosti. Zabíječ mávl svou přichystanou zbraní v širokém oblouku a udeřil skavena do boku, čímž přerazil žebra a ledviny. Skaven odlétl a dopadl na dlažbu, kde se na chvíli změnil v kutálející se míč roztrhané kožešiny a pláště. S jedním bokem ochromeným zvedl se zavrčením čepel a odhalil zuby, jen aby byla jeho lebka rozdrcena druhým úderem, který Hergar radostně provedl.

Zabíječ si přejel po krvácející hrudi a obrátil se k poslednímu kanálovému běžci. Ohromený skaven se probral z krutého kopnutí do hlavy a Hergar chtěl od tvora nějaké odpovědi.

Dieter rychle vytáhl malý kusy cupaniny a běžel k ostatním. Pronesl nějaké magické litanie a jeho prsty začaly zářit vnitřním jasem dokud se slovem složeným z mnoha slabik neotevřel pěst. Cupanina jakoby v jeho dlani zmizela a naplnila ji podivným světlem, které kolem něj rozptýlilo šero. Položil ruce na nejhorší zranění svých druhů a světlo jakoby vniklo do ran a pohnulo kůži do činnosti. Tajemný zvuk pracujícího masa jemně praskal a tkáň regenerovala čarodějnou rychlostí. Během pár chvil nejtěžší a nejvíce oslabující zranění zmizela a život ohrožující rány byly pryč nebo se proměnily v pouhé štípance.

"Žije nějakej?", zeptal se Jakob popadaje dech a rozhlížeje se po okolí, zda zabité jednotce nejdou posily.

"Tenhle by měl…", začal Hergar, když se ozvalo svištění trojúhelníkové hvězdice, která se zakousla do hrdla přeživšího skavena. Směrem od jejího příletu bylo vidět mihotání proti noční obloze, ale žádný zjevný útočník. Hergar zamrkal, protřel si oči, ale když se znovu podíval tam, kde jemné vlnění zmizelo za vrcholem střechy, podivné chvění větru bylo pryč.

"Pojďte odsud", navrhl Elldrigar, zvedl zkrvavenou hvězdici a prozkoumával jí.

"Nejlíp uděláme, když pudeme do vašeho hostince, Jakobe. Potřebuju vyčistit zranění, jinak se můžou zanítit. Hobit snad neoznámí úřadům naší šarvátku", rozhodl Dieter.

"Dobře, Dietere. Pomoz Elldrigarovi", požádal Jakob.

Navzdory použití léčivé magie byly elfovy rány stále otevřené a on těžce kulhal.

Elldrigar dokončil prozkoumávání šurikenu a podal jej Jakobovi, než přehodil paži přes klerikova ramena pokrytá vlčí kůží. Lidký žoldnéř pohlédl na předmět a nepřítomně jej vstrčil do kapsy, aniž by poznal znak.

Než opustili scénu, vešla do ulice hlídka a zastoupila jim cestu. Slyšeli je o chvíli dříve, zvonění jejich hojného brnění a těžkých bot je oznamovalo dříve, než byli viděni, ale zraněná a vyčerpaná skupina neměla šanci utéct nebo se skrýt.

Bylo to sedm mužů v brněních s tunikou se znakem middenheimské hlídky. Měli kulaté hrncové helmy přes kroužkovou kápi a každý nesl meč, dýku a štít zobrazující stejný znak jako na tunikách. Dva měli přes rameno luky s plným toulcem a tři nesli zářící lucerny, aby zahnali tmu.

V jejich čele šel četař, důstojník oděný v kyrysu a helmě se zdviženým hledím, aby mu nebránilo ve výhledu. U pasu měl dlouhý meč a v ruce štít, za opaskem měl uložen rapír a dýku.

Nesourodá skupina okamžitě začala přemýšlet, kde byla tato hlídka, když bojovali o život se skaveny.

"Měli jste pernou noc, hoši?", zabručel důstojník.

"Byli jsme přepadeni… zloději", odpověděl Jakob.

Bezděčná pomlka okamžitě vyvolala podezření. Hlídka k nim došla, načež četař nasál vzduch a ušklíbl se.

"U Ulrika, smrtíte jako podpaží bretoňské ženy", děl tlumeně, aby zbavil smysly zápachu.

"My", začal Jakob.

"Ve stokách? Nepochybně kvůli nějakým ohavným plánům. A narazili jste na jinou hlídku, ne? Boj? Zranili jste nějakého strážce? Možná dokonce zabili?", obviňoval je četař.

"Zajisté ne", protestoval Jakob vehementně, a pak rychle uklidnil svůj hlas a pokračoval.

"Napadli nás bestiáci".

"Bestiáci?", prohlásil důstojník nevěřícně.

"Pokud nám nevěříte, ukážeme vám těla", zasyčel Hergar.

Jakob vrhl na trpaslíka zlostný pohled.

"Co?", zašeptal trpaslík v odpověď na tento nečekaně přísný pohled, ale než to mohl Jakob vysvětlit, četař promluvil.

"Dobrý nápad, podíváme se na ty 'bestiáky'. Jdeme, chalpci".

Hlídka bojovně pobídla skupinu, aby je vedla dloubajíc do nich štíty a zbraněmi.

"Ale sami máme zraněné", protestoval Dieter a Elldrigar se o něj stále opíral.

"Tak?", odvětil důstojník, zjevně slepý k postavení klerika v middenheimské společnosti. Toto byla jeho hlídka, jeho území a v noci byl absolutním vládcem ulic.

Smířeni s návratem na dějiště zamířili zpět a hlídka šla hned za nimi, povídající si a diskutující mezi sebou.

Když dorazili, stalo se to, čeho se Jakob obával. Těla a šurikeny byly pryč, zbyly jen kaluže krve. Četař přišel k louži a ponořil do ní prst, krev stále lehce tekla, když si protíral temnou, lepkavou kapalinu mezi prsty.

"Rudá krev. Lidská krev. Každý ví, že bestiáci mají zelenou krev".

"To je blbost", namítl Hergar, neboť všichni čtyři již viděli a prolili mnoho obou variant.

"Chceš se hádat, zakrslíku?", zeptal se důstojník, zvedl hlavu, ale nepodíval se na zdroj hádky. Bylo jasné, že vyzývá Hergara, aby bylo jasné, že pokud trpaslík neustoupí, bude jednat.

"Co když jo, umgi?", odsekl Hergar, použiv trpaslické slovo pro lidi s opovržením a hanlivým odporem.

"Dávej si pozor na jazyk, zakrslíku, nebo ti dám smrt, kterou hledáš".

"Zkus to", navrhl ten mdle.

Četař přešel trpaslíka s arogantní sebedůvěrou a v koutcích si mu pohrával úsměv. Jakob zoufale chtěl Hergara zastavit, ale věděl, že to je nemožné.

Pokud by je trpaslík přivedl do boje, byli by v oslabeném stavu jistě poraženi. Pokud by mu pomohli, stali by se všichni čtyři hledanými uprchlíky ve městě, z něhož není úniku.

Důstojník se postavil před Hergara a škodolibě shlédl na drobnou postavu.

"Cos provedl, žes přijal zabíječskou přísahu? Nejspíš sis vzal goblinku? Zabíječ trolů. Haha. Spíše zabíječ snotlin…".

Důstojník byl katapultován dozadu, když ho Hergar praštil. Rána zastihla člověka nepřipraveného, zatímco škádlil trpaslíka, a rána ho srazila. Kůže na Hergarových kotnících znecitlivěla od rány do helmy. Stráže najednou vytáhli meče a připravili se k útoku.

"Ne", zakřičel důstojník. "Ten malej hajzl je můj".

Narovnal se, odepnul si opasek a helmu a dal si na ruce dva hadry. Stráže dohlíželi na ostatní, kteří nyní nemohli nic dělat.

"Velmi dobře, zakrslíku, teď to vyřídíme", zabrumlal a vložil si do dlaně několik mosazných boxerů, jako by je chtěl zahřát pro následné cvičení.

Zabíječ hodil své kladivo Jakobovi a nevšímal prosícího pohledu svého druha, jen zaťal pěsti v přípravě na rvačku.

"Řekni sbohem svým zubům", zavrčel a vrhl mocnou ránu na člověkův obličej.

Trpaslíkova sebedůvěra nebyla na místě, neboť četař vyrostl na ulicích Middenheimu, kde byly pouliční zápasy povýšeny na umění. Hergar byl na druhou stranu ničivý válečník, ale opominul neozbrojený boj, aby byla jeho zbraň více smrtící. Předpoklad, že jeho síla a rychlost jej provedou bojem, byl vážnou chybou a důstojník byl připraven jej poučit.

Četař odrazil ránu máchnutím předloktí a vedl těžký úder na trpaslíkovu sanici.

"Napadení důstojníka", prohlásil, když Hergar dopadl několik kroků od něj a potřásl hlavou, aby zahnal náhlou závrať. Když pohlédl zpět, viděl důstojníka s rukama připravenýma k boji zakrývajícíma většinu jeho tváře.

Hergar se již zotavoval, když byl člověk u něj, skočil kupředu a připravil si boxery. Jeho pravá pěst udeřila, rána trhla s Hergarovou hlavou na stranu, když útok prošel trpaslíkovou chabou obranou.

"Bránění se zatčení", připojil, otočil se v bocích a máchl druhou pěstí, levý hák otočil Hergarovu hlavu na druhou stranu až odlétla sprška krve.

Rána mu dala další výhodu důstojník jednaje s dobře časovanou zkušenou obratností znovu udeřil pravačkou, čímž otočil Hergarovu hlavu zpět po samý limit krku a otřásl jeho rovnováhou.

"Rvaní se na veřejném prostranství", odfrkl a skrčil se, načež krutě praštil Hergara do břicha.

S ohromeným zaskřehotáním se trpaslík zlomil v pase a sklonil tvář přímo do divoké horní rány, jenž přistála na Hergarově sanici, trhla mu s hlavou nahoru a poslal jej k zemi.

"Vstup do stok bez povolení", oznámil hlídač pokračuje ve své litanii trestných činů. Zabíječova výdrž jej zvedla, i když jeho smysly se točily, což ho dělalo zranitelným, neschopným zvednout obranu a získat chvíli oddechu od boxerského víru.

Po ostrého kopu kolenem do trpaslíkových slabin Hergarova hlava znovu letěla s výkřikem kupředu, načež mu člověk vrazil hlavičku. Ozvalo se hluboké prasknutí lebky o lebku částečně tlumené vrstvou kůže a zabíječ se zhroutil netečně na ulici.

"Podezření z vraždy".

Kopnutí dopadlo na jeho žaludek. Hergar hlasitě vydechl a zkroutil se v záchvatu kašle, když stočil nohy a sevřel si dvakrát zraněné břicho.

Jakob se pohnul kupředu, neschopen dále stát a nic neudělat. Tři meče se zastavily u jeho hrudi, jak se další sledující strážci pohnuli a zahradili mu cestu.

"To nedělej, kámo. Budeš další, když si nesedneš a nezůstaneš zticha", pohrozil mu jeden z nich, když Dieter chytil Jakoba za rameno a pokusil se ho odtáhnout zpátky.

"Jo, poslechni kněze. Jen se dívej, jak zakrslík dostane svou medicímu. Možná se něco naučí", naznačila další s tichým smíchem.

"Jako nehrát si s hlídkou", prskl další s širokým úšklebkem, jeho proděravělé řady zubů se leskly v matném světle.

"Cenná lekce pro každého návštěvníka našeho krásného města", prohlásil důstojník hlasitě, když zaslechl část rozmluvy.

Důstojník pak znovu vykopl a zasáhl Hergarovy omámené rysy. Zabíječova hlava odskočila a on padl do bezvědomí, zatímco mu karmínové prameny vytékaly z nosu a rtů a obarvily mu vousy.

"Podezření na hromadnou vraždu".

Následoval další kopanec, tentokrát na bok. Úder neměl odezvu, takže četař přestal, setřel si pot z čela a pohlédl na netečnou postavu, z níž odkapávala rudá a vydávala skomírající sípání.

"A bytí malým, zakrslým troubou trpaslické špíny, který si myslí, že může sekýrovat Middenheimera jen proto, že jeho hloupá rasa hodila trochu malty na cihly", odfrkl a naposledy kopl, aby utišil své předsudky k Hergarově rase.

Uspokojen si důstojník vyndal měděné bosery a přivolal dva své muže.

Ostatní mohli jen bezmocně hledět, jak jim důstojník nařídil vzít Hergara za paty a odtáhnout jej pryč.

"Vy ostatní", podíval se důstojník na ostatní, Elldrigara, Jakoba a Dietera.

"Zmizte. Pokud vás uvidím znovu, dopadnete podobně".

Bylo jasné, že strážce nechce být zatěžován nějakým papírováním, které by bylo potřeba, a stačí mu jeden z nich na snadno dokazatelný zločin, kde není potřeba detektivní práce, takže byl spokojen nechat věci tak, jak byly.

Hledě zasmušile, jak middenheimští odnášejí Hergara pryč, stál Jakob ztuhle a naplněn zlostí, zatímco Elldrigar se mohl jen opírat o Dietera, oba stejně bezmocní a navzdory jejich averzi k trpaslíkovi byli celou příhodou rozdrážděni.

17.

 

Skrack nalezl malou nízkou chodbu a pokračoval hrubým průchodem vlnícím se vzhůru, po všech čtyřech šplhal úzkou rourou.

Byla to dlouhá cesta skrz Fauschlag, skavení kontingent si vytvořil domov hluboko v nitru hory. Vyšší patra skrývala mnohá nebezpečí jako bestiáky, mutanty, stoupence chaosu, noční gobliny, fimiry a k tomu hladové obludnosti kořistící na všech bez rozdílu.

Skavení síly vyhloubily několik takovýchto přímých chodeb ze svého panství přímo do různých lokací včetně nejvyšších chodeb vyhýbajícím se nebezpečí ve středu. Cesta v současné době vedla za těžké dveře podepřené a uzavřené, aby zabránily průchodu, dokud nebude odstraněn zámek na jeho straně.

Skrack správně předpokládal, že to bude tajný vstup, odstranil západky, odsunul vzpěry a otevřel sklápěcí desku. Byla těžší, než vypadala, a dalo práci s ní pohnout, donutilo ho to zarýt nohy do rozryté hlíny pro podporu. Když dosáhl úspěchu, viděl, proč se musel tak namáhat. Na druhé straně byla pevná oblast cihlové zdi s konci lemovanými šedou houbovitou hmotou vzhledu malty a skvěle skrývající tento tajný průchod.

Když si prohlédl sklep pod sebou, viděl Skrack zdi vesměs pokryté částečně použitými vinnými policemi a bečky a nízké bedny pokrývající většinu podlahy. Chodba ústila blízko stropu, což ho donutilo skočit dolů, po té co nalezl příhodně volné místo pro dopad.

Jediný východ byl po schodech. Bohatý dům nahoře byl pustý, takže se vydal do haly, přehodil ocas před křeslo a rozvalil se na polštářích, aby přemýšlel a čekal.

Hloubal o Maulokkově zprávě, pokoušel se zdůvodnit, proč byl jmenován východ. Nejpravděpodobnější důvod byl odvrácení pozornosti a útoku na druhé straně města. Pokud nebyly instrukce připraveny ke zmatení vůdcových nepřátel. Byl ochoten obětovat lidský kult pošetilců svým protivníkům, aby byli přesvědčeni, že skutečně udeří z východu? Pokud Maulokk Skracka podezříval, pak to mohlo být docela dobře dvojté blafování, aby jej navedl na linie myšlenek a donutil přemýšlet o západě. Pokud by dokázal najít nějaký vzor Maulokkových myšlenek, pak by mohl předvídat jeho činy, ale skavení inženýrský lord byl zcela mimo takovou předvídavost. Jeho jediná šance bylo najít, který soubor vyhloubených chodeb byl zamýšlen k dopravení skaveních hord do Middenheimu.

U vchodových dveří do domu zaznělo kovové cinknutí, tupý zvuk dolehl k jeho citlivým uším a vyrušil ho z jeho zadumání. Dveře se zavrzáním otevřely a zabouchly. Zašoupnutí zástrčky, a pak druhé, obnovující obranu domu, předcházelo zvuku dlouhých lidských kroků na vyleštěných prknech. Pokoj byl temný a člověk kráčel přirozeně, aniž by si všiml kouzliče, chabý zrak jeho rasy nebyl schopen proniknout šerem téměř jasným pro Skrackův noční zrak.

Člověk se napjal, zabouchl vnitřní dveře a došel k lampě na zdi, zapálil knot a nechal světlo naplnit komnatu. Šlechtic ve středních letech měl temné vlasy a hustý knír, skromné chmíří rostoucí z jeho tváře bylo zastřiženo a uhlazeno v typickém požitkářském lidském způsobu.

Když se obrátil a spatřil Skracka, vydal polekaný výkřik a uskočil, narazil na stůl a shodil tác s křišťálovými sklenicemi a karafou na zem, až se hlasitě rozlétla na nespočet kousků.

Člověk znovu nabyl klidného vzhledu, hluboce se uklonil a padl na kolena.

"Pane velké a všemocné Rohaté krysy, buď vítán v mém domě. Já, Maximillian Rudolf Verrater jsem připraven na tvé příkazy".

Skrack se snažil zakrýt své pohrdání tímto organismem. Bez ohledu na to, jak se to pokoušeli skrýt, tito žalostní ubožáci sloužili skavenům a pokoušeli se zachránit vlastní bídné životy, až přijde velký armagedon. Skutečně věřili, že budou ušetřeni osudu všech ostatních, pokud zradí svou rasu. Takoví lidé jen posilovali víru, že skaveni jsou opravdu nadřazeni chtivým opicím a skavenstvo si zaslouží získat svět právem od obyvatel od těchto nejnehodnějších vlastníků.

"Já přišel, říct ti, abys řekl-řekl ostatní věrným Rohaté kryse: povstaneme na východě, poslední měsíc karnevalo, připravte obdržený plán-plán", děl Skrack nedobrou starosvětštinou, měl problémy s tímto podivným jazykem tolik nepodobným kvíkiši.

"Bude to provedeno, pane", zbožně odvětil člověk.

"Dobře-dobře. Jedna věc navíc. Ve městě - člověk, elf, Ulrikův klerik, dlouhovousý zabíječ, všichni přátelé, přebývají u hobitů. Jdi tam. Předstírej nepřítele skavenů. Řekni-řekni: 'Skavení vůdce přijde, sklep, dům, 19 Obchodní, Stará čtvrť, půlnoc, této noci přijde'. Musíš říct dobře, dělat důvěryhodného hodně-hodně".

"Ano, pane, nezklamu vás", prohlásil člověk s nadšeným zápalem, jakoby mu božstvo dalo za úkol nejskvělejší a nejnáročnější práci.

Skrack se zvedl do své plné velikosti nad klečícím člověkem a promluvil natolik vážným tónem, jak jen dokázal.

"Dohlédneme. Pokud selžeš, zemřeš. Pokud uspěješ, odměna vel…", začal a vrhl se stranou, když se dveře otevřely, načež se stočil za sedačku mezi zákruty svého roucha, aby zůstal z dohledu. Když se rozhlédl, viděl Skrack lidskou ženu oděnou v černé a bílé nahlížející dovnitř s lampou.

"Pane? Slyšela jsem ránu, je všechno v po…", začala, zatímco člověk vyskočil z pokleku a snažil se jí vyvést ven.

"Je to v pořádku, Kristine. Uklidím to později, teď jdi. Mám práci", oznámil přísně, ale s rozpačitým chvěním v hlase, jak se bál, že jeho věrnost by mohla být odhalena.

"Práci? Zcela sám? Nebojte se, budu hned pryč, pokud… Ulriku chraň mě", zvolala a její usmívající se tvář se změnila v masku hrůzy, když spatřila Skracka skrývajícího se za křeslem.

Skrack skočil na podlahu, přeskočil vysoké opěradlo a pádil k ní jako děsivý stín. Popadla člověka, něšťastně vřeštěla a hledala u něj ochranu.

Skrack máchl rukou, aby odstranil překážku. Ozvalo se trhání látky, jak ženina ruka vytrhla velký kus mužovy látky, jelikož její hrůzou stažené pěsti se odmítly pustit. Člověk zasáhl další křeslo a přepadl přes něj s hlasitým žuchnutím na zem.

Křik ženy se změnil v dušený vzdech, když ji Skrack popadl, sevřel čelisti kolem jejího hrdla a zhluboka se zakousl. Jeho zuby pronikly kůží, síla jeho čelistí jí rozdrtila průdušnici a ukončila jekot. Jeho váha srazila ženu na podlahu. Skrack dopadl na ní stále zakousnut. Její pěsti do něj začaly bušit, a jak byl stále zahryznut, chutná krev mu stříkala do tlamy. Skrack bojoval s nutkáním otevřít její krk a hodovat na teplém mase, protože pokud by provedl takový masakr, člověk by mohl být objeven díky tak zjevným stopám vraždy.

Žena začala slábnout, její síla mizela, dokud její paže nedopadly bezvládně na zem a utržená látka z nich nevypadla. Skrack držel smrtící stisk ještě o chvíli déle a dával pozor, až se její tep konečně zastaví a oči pohasnou.

"Ó, bohové. Ó, bohové. To se nemělo stát. Bohové chraňte nás", mumlal šlechtic a třásl se v šoku z toho, čeho byl svědkem.

Skrack vstal, pustil ženu a obrátil se k muži krčícím se za ním.

"My se postaráme o tělo-tělo. Dělej, jak bylo nařízeno, jinak se přidáš-přidáš", zasyčel a ukázal na křečovitě stažené údy šlechticovy hospodyně.

"A…ano, p…pane", zakoktal, chvěl se leknutím a hrůzou z toho, co právě viděl, pevně se svíral, aby utěšil svou otřesenou psychiku ze svědectví vraždy. Člověk sloužil Rohaté kryse a snažil se zachránit vlastní kůži a z toho důvodu udělá nyní to, co mu Skrack nařídil.

Skrack se obrátil a kráčel zpět ke sklepu, cestou popadl mrtvolu a vzal ji s sebou. Nacpal svou oběť do chodby, vylezl za ni a nacpal jí do úzké trubky, kterou její tělo téměř zabralo. Přesvědčil se, že zapečetil dveře, a zatlačil její tělo dolů, kde mu svah pomohl.

Když byl spokojen s dostatečnou vzdáleností, aby její ostatky nebyly pro blízkost cítit skrz dveře, začal překážku hltat. Dlouhá cesta nahoru a úsilí z nesení mrtvoly v něm vyvolalo černý hlas a jeho zhltnutí zbytků bylo rychlé a všepohlcující. Po potlačení divokého hladu jejími vnitřnostmi Skrack ukousl její paže a strčil si je do svého roucha, aby obnovil svou energii po sestupu. Se svačinou připravenou obrátil svou chuť ke zbytku banketu.

Nějaká kůže, vlasy a roztrhané kusy její uniformy bylo vše co zbylo, když Skrack pokračoval dále a vrátil se do hlubin Fauschlagu.