Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zplozenec (část 4)

15. 9. 2010

6.

 

Maulokk nechal hlavní skupinu čekat v temné chodbě. Vzal si Karikka na ochranu a Skracka a Kerick'ka, aby se jim zdálo, že jim stále věří, a vstoupili do úzké, hrubě tesané chodby a začali stoupat.

Po točitých schodech se konečně dostali do přírodního jeskyního systému umožňujícímu vstup na povrch. Přes bahno bledých stalagmitů a podivných hub tvarujících skálu je Maulokk vedl do pozdního večerního šera světa povrchu.

Skaveni si museli zaštítit oči i před těmito tlumenými paprsky, tak naprostá byla neustálá temnota dole.

Za hustým, hřejivě neblahým Drakwaldským lesem se zvedaly chladné hory. Tyčící se hora, na níž stál Middenheim, byla mnohem vyšší než ostatní krom toho, že jí chyběl vrchol, což ji činilo na vršku téměř plochou.

Míli široká plošina nesla rozlehlé lidské město jehož hradby zcela ohraničovaly obvod. Šikmé úponky temného dýmu se vlnily ze stovek zdrojů a udržovaly tmavé mračno číhající nahoře jako nějaký dravec obrovských rozměrů.

Mohutné viadukty se elegantně vinuly k opevněným branám přivádějíce městské tepny k srdci, vháněly dovnitř lidi a těžce naložené vozy a chrlily holé zase ven.

V hoře neviděné a nepoznané byly zažrané chodby, v nichž dlela jeho vojska. Základní trpaslická síť byla velmi rozšířena od té doby, co ji skaveni zamořili svou zlovolnou přítomností a nyní měli vlastní vstupy do stok, města a četných podzemních míst.

Ze svých vědeckých bádání Maulokk věděl, že v bludišti jsou i jiné hrozby jako bestiáci, potulní mutanti, kultisté chaosu, bojovníci a temné síly nemrtvých a obludnosti. Musel se vypořádat s těmi všemi navíc při zdržujícím úsilí lidí, vousáčů a zejména jiných skavenů.

Když získal vnější přehled, začal se Maulokk vracet do chodeb.

"To bylo vše?", zeptal se Skrack podrážděně. Postaral se, aby svá slova adresoval Kerick'kovi, ale byl si jist, že je Maulokk sleduje, takže může bezpečně projevit svou nelibost nad zbytečnou oklikou.

"Skracku, je vždy moudré podívat se na problém z každého úhlu. Chtěl jsem vnější. Zatěžuje tě to?", zeptal se jemně, a pak se otočil a pohlédl na kouzliče přísným pohledem.

Téměř jakoby četl Maulokkovy myšlenky se obrněná postava Karikka pohla blíže svému zachránci. Běsnivec nevytáhl zbraň ani nesklonil svou halapartnu. Místo toho se zřetelně napjal a protáhl svaly způsobem naznačujícím, že pokud by to Maulokk jen naznačil, Skrack by se překvapeně díval na halapartnu v žaludku.

Tato ukázka věrnosti Mauloka velmi potěšila. I když Maulokk věděl, že se dokáže se Skrackem vypořádat sám, jeden nikdy neví, jak se může boj vyvíjet, a je vždy lepší mít početní převahu a sílu po boku.

"Samosebou ne, pane. Byl jsem jen chvilkově zmaten a vy ste to plně vysvětlil", odvětil hledě na Maulokka a odmítaje dát najevo vědomí si Kerikkova jednání.

S vyřešenou situací pokračovali zpět a vydali se do hlubin, kde panovali skaveni. Spojili se s hlavními silami a doprovod pokračoval k vrcholku.



V temném trpaslickém průchodu na úpatí hory se náhle začaly objevovat postavy. Ostrý znak skavenů mohl rozeznat slabá růžová těla lidí, ale ti již nebyli legitimními členy jejich bídné rasy.

Velké síly vrásnivce a chaosu je proměnily, změnily je tak, že museli svou znetvořenou podobu skrývat před sluncem a jejich lidskými bratry.

Maulokk čerpal z moci Rohaté krysy, natáhl ji z temného větru, utvořil ji podle své vůle s slovy moci, jejichž tón a intenzita pomohly vytvořit sílu.

Nepřítel se pohnul kupředu hledaje zdroj zvuku. Zvířecí tváře slintaly, pařáty a pokřivené prsty se svíraly, ocasy šlehaly. Téměř slepí lidé zjevně očekávali snadnou kořist, ale místo toho se setkali jen se smrtícím úderem Maulokkova čarodějnictví.

Nezdravý proud ničivé energie pronikl jeho tělem a z něj do brebentících protivníků. Kouzlo vyrazilo a obklopilo vůdce, přičemž vytvořilo chvění v samotném základu temnoty kolem.

Mutant se okamžitě začal třást, jak bojoval proti účinku, ale Maulokk použil magickou energii, aby rozdrtil odpor cíle. Kouzlo se valilo bez překážek a jeho účinek byl okamžitý a strašný.

Kapky potu se objevily na mutantově po vzoru tygra pruhované kůži. Pak začal stékat v pramíncích přes jeho zduřelé klouby, rašící vředy a nateklé boláky objevující se po celé jeho vzorkované kůži. Nadouvaly se nahušťovány magií dokud nemohly více snést. Když praskly s vlhkým, zahnívajícím mlasknutím, groteskní výbuch spojil jejich náklad hnisu a krve s vodopádem zoufalého potu a žmolkovitého, hustě žlutého kalu proudícího otupěle z jeho pórů.

Jeho zuby vypadly ze zčernalých dásní a jeho oči zapadly a shnily v ďůlcích, aby zanechaly temné díry. Mutantův příšerný bolestivý řev se změnil v bzblání, jak tekutina a hlen naplňovaly jeho plíce.

Trýzněn záchvaty kašle se zhroutil na kolena, čímž protrhl několik velkých boláků a tyto infekční vředy rozstříkly svůj obsah po kameni.

S ostrým výdechem dopadl na bok s krví vytékající z nosu a nevidomých očních důlků.

Žluklé pařáty kouzla opustily mrtvolu a neviditelně zasáhli dalšího mutanta. Maulokkovy síly snadno strhly chabý odpor člověka a umožnily magickému moru proniknout do každé buňky.

Hniloba propukla okamžitě a začala s gustem pohlcovat tkáň svého cíle, což vedlo ke stejnému příšernému průběhu smrtící nákazy s naprostou precisností.

Ve chvíli člověk dopadl netečně na podlahu se smrtelným chropotem a mor se znovu přenesl s nadšením ke zkaženosti nezmenšenou svým dosavadním úsilím.

Jedovatá magie nenasytně hodovala v řadách mutantů a nesetkala se s žádným pořádným odporem v tak slabých tělech s tak chabou vůlí.

Jeden po druhém se zhroutili v rychlém sledu dokud se všech deset nezměnilo na pokřivené nemocné mrtvoly. Prudký mor pak zmizel, jelikož neměl další těla k pohlcení.

Ač u nich nebyla možnost nákazy, běsnivci se opatrně vyhýbali řadám mrtvol, když kolem nich procházeli. Všichni válečníci pociťvali úctu a strach z toho, čeho byli svědky.

Maulokk mohl zmenšit magické vydání použitím méně energeticky náročného kouzla k dosažení stejného povraždění, ale přál si zapůsobit na své vojáky rozsahem své moci. Krom toho, stěží se dotkl studnice energie udržované ve svém očarovaném těle.

Po úvodní šarvátce nedošlo k dalším setkáním dokud nedosáhli skaveních linií, neboť jen málo zvířat mohlo prospívat v těchto pustých hlubinách. Občas zahlédli pokřivené obludnosti hrbící se ve stínech či zaslechli brebentící syčení, ale nic se jim nedostalo do plného zorného pole, aby je sužovalo.

Unaveni strmým stoupáním dorazili k hrubé barikádě v chodbě před sebou. Na chvíli vypadala obrana nechráněna, ale pak se náhle zaplnila klanovými krysáky ozbrojenými směsí ukradených luků a kuší.

"Kdo tam? Říct říct", zavolal hlas pištinou obecnou řečí.

Maulokk autoritativně odpověděl v kvíkiši.

"Kouzlič inženýr pán Maulokk s jeho doprovod. Byl jsem jmenován Shromážděním třinácti jako nový velitel vašich sil".

Od opevnění se ozval náhlý příval neklidného štěbetání, jak byla zvěst o změně vedení potvrzena.

"Pojďte dál, veliteli. Očekávali jsme vás", prohlásil běsnivčí důstojník, sklopil kuši a objevil se v dohledu.

Maulokk sebevědomě vyrazil a přelezl hromadu kamenných kvádrů. S ocasem napřaženým kvůli udržení rovnováhy se Maulokk vyhnul trčícím kůlům. Zaostřené dřevěné zuby vyčnívaly do chodby v krátkých intervalech a byly zřetelně potřísněny zašlými fleky zaschlé krve z těl vetřelců.

Hbitým skokem Maulokk skočil před důstojníka. Skaven se okamžitě hluboce uklonil a pokorně se představil.

"Jsem Kriktishic. Náčelník stráže této barikády, vůdče".

"Vezmi mě k vojevůdci klanu Skreek", stroze požádal Maulokk.

Zbytek doprovodu překročil blokádu a nahromadil se za ním, když klanoví krysáci bázlivě ustoupili. Běsnivčí důstojník se narovnal a ukázal hlouběji do skavení sítě chodeb. Kriktishic vydal prozatímní rozkazy podřízenému, což mu dalo šanci pokusit se zajistit, že si Maulokk vzpomene na jeho úslužnost a dychtivost ukázat novému vůdci každou možnou zdvořilost.

Vzduch byl hustý pachem generací živoucích a opuštěných, pohlcených a rozkládajících se mrtvých.

Maulokk a jeho vojsko minuli řady jeskyní naplněných skaveny, kde se samice staraly o mláďata a klanoví krysáci odpočívali. Klan měl dost členů, ale vypadali líní a to znamenalo, že byli slabí. Slabí na těle znamenalo, že budou stejně slabí na duchu.

Maulokk věděl, že jim musí zajistit práci, ať už užitečnou nebo zbytečnou, jen po posílení jejich síly a zajištění jejich fungování jako soudržné jednotky.

Besnivčí jeskyně, kterou minuli, byla větší a čistější a samice byly znatelně lepší třídy. Výjmenčné zacházení nebylo ve skavení společnosti ničím neobvyklým. Pověst běsnivců jako smrtících zabijáků byla zasloužená a zajišťovala jim respekt a značně vyšší životní standardy.

Kritishic je vzal ke vstupu stráženému běsnivci klanu Skreek. Maulokk neměl na výběr než nechat vlastní doprovod za sebou a vstoupit se svým průvodcem.

Po sestupu úzkou chodbou byl doveden do čtvercového sálu s nízkým stropem. Zjevně trpaslická stavba komnaty byla bohatě zdobena trofejemi a kořistí a byla obývána obrněnou postavou.

Vojevůdce byl silně stavěný skaven s černou kožešinou. Oděn v zašlém plátovém brnění jehož povrch byl ozdoben mnoha ostny různé velikosti a mnoha vytesanými runami.

Na zádech měl zubatou čepel, dvouručná zbraň měla podobu šavle. Velký a ošklivý sekáček visel z jeho opasku. Maulokk u něj neviděl jiné zbraně.

Vojevůdce měl náhrdelník z krysích lebek. Na každé bylo napsáno skavení jméno a podle všeho představovaly jeho poražené soky.

Vojevůdce vstal a výhružně se prohnul, čímž se pokusil zastrašit Maulokka, který ho měl vést, pokud ho neodradí využitím své moci. Jednaje instinktivně začal vojevůdce čenichat ovládán svým zvířecím odkazem jako většina válečníků.

Průvodce opatrně zmizel a nechal je samotné.

Maulokk přišel přísně k vojevůdci a zadíval se hluboko do velitelových očí pevným a neústupným pohledem. Ani jeden nepromluvil, nepohnul se ani nemrkl.

Maulokk neměnný, téměř neživý pohled se ukázal velmi znepokojivý a brzo donutil vojevůdce zaškubat víčky a nakrátko se podívat stranou. Jeho ruka při tom instinktivně zamířila k sekáčku.

Se svaly již napjatými očekáváním tohoto činu Maulokk oplatil rychlým pohybem. Ze skryté pochvy pod brněním Maulokk vytáhl úzkou, ostrou čepel. Ta byla v okamžiku mezi částmi vojevůdcova brnění a tlačila se na kůží kryjící jeho tepnu.

Vojevůdcovy oči se zablyštely tísnivým zmatkem a zlostí, ale příliš se bál, aby se pohnul. Každá buňka jeho bytosti křičela, aby to změnil, pokusil se osvobodit, a pak zabít kouzliče. Avšak on nezískal a neudržel si postavení vojevůdce podlehnutím každému krvelačnému nutkání.

S naštvaným dlouhým nadzvukovým zahučením uznal svou porážku a přidal přiměřenou modulaci odrazující od útoku a přijmutí svého podřízení.

Strach projevený namyšleným vojevůdcem byl Maulokkovým cílem, neboť postavení vůdce mu neumožňovalo jen tak zabít klanového generála.

K jeho zlikvidování by potřeboval nepopíratelný důvod, jinak by bylo použito proti němu jeho nepřáteli k oslabení jeho cílů a možná dokonce k ospravedlnění jeho vlastního popravě. Takový zločin by sám o sobě nebyl dostatečný, ale mohl by být dobře využit ve spojení s ostatními zločinnými událostmi, kterých se tu může dopustit pro získání vítězství. Takový přehmat by mohl převážit rovnováhu a odsoudit jej.

Úspěšně se zbavit tohoto přebytečného vůdce znamenalo umožnit mu poskytnou důvod.

"Chtěl si mě podvést", zasyčel Maulokk chladně. "Měl bych tě hned zabít, ale dám ti ještě jednu šanci očistit se. Rozumíš?".

Vojevůdce dal ruku stranou od rukojeti sekáčku a lehce kývl, jeho tělo se chvělo potlačovanou žlučí a toužilo prostě se vrhnout kupředu riskovat vše v pokusu odvrátit porážku.

"Selhal jsi zde ve své svaté povinnosti. Proto jsem byl vyslán nahradit tě. Jaká je tvá omluva? Proč bych si tě měl ponechat a neposlat tě zpět do Skavenmoru jako otroka?".

Maulokk zatlačil na nůž a nechal kapku krve stéci po čepeli k jílci. Vojevůdce promluvil nesmírnou rychlostí a šklebil se, když cítil přízrak smrti vznášejícího se kolem něj.

"Město má kapitána. Ten o nás ví. Dává si pozor na naše způsoby a má kolem sebe mnoho mocných lidí. Jeho podezření brání všem mým plánům".

To nebylo pro Maulokka překvapením. Vojevůdce mohl být dobrý voják, ale nebyl stratég. Jeho nejlepší zbraň ležela zjevně v jeho pochvě a ne v lebce.

Maulokk dlouho hleděl do vojevůdcových očí a zkoumal emoce a pocity zde zobrazené a spojoval je s různými odůvodněními a piklemi. Dal nůž stranou a očistil jej beze slova či přerušení pohledu do očí nepřítele.

Ukázka fyzické zručnosti ukázala, že je lepší než vojevůdce, takže bude bezpečný před přímým útokem.

"Jaké je tvé jméno?", zeptal se Maulokk.

"Vojevůdce Kritish", dostal stoickou odpověď, když si válečník ohmatával krk, aby si byl jist, že krvácení ustalo.

Maulokk vycenil zuby ve vzteklém zavrčení a skrčil rty, aby odhalil své smrtící tesáky. Vojevůdce si všiml varování a s nechutí dodal: "…vůdče Maulokku".

Se stálým zamračením a očima divokými zuřivostí kouzlič vydal své požadavky tónem, který nepřipouštěl nesouhlas.

"Chci úplné setkání, zde, během hodiny. Dorazili už mniši klanu Pestilens a šedí věštci?".

"Dnes zrána, vůdče".

Maulokk si uvědomil, že měl očekávat jejich příchod před svým vlastním. Bylo štěstí, že opustil Skavenmor tak brzo, jinak by mniši a věštci měli plných čtyřicet osum hodin, kdy mohli intrikovat a plánovat. Pomyšlení na tuto chybu ho velmi podráždilo a sliboval si, že v budoucnu nebude tak laxní. Maulokk udělal svou první chybu, a ač nebyla tragická, slíbil si, že bude poslední.

Maulokk si nemohl dovolit žádný omyl ve své práci zde, protože jeho nepřátelé kolem něj byli smrtící a zkušení. Když by jej jejich pokusy mohly zničit, nebudou nedbalí a Maulokk se musí dobře připravit, aby nebyl poražen či zabit.

"Chci je tady", děl, ustoupil tři kroky a obrátil se, aby záměrně nastavil vojevůdci svá záda.

Maulokk se napjal a dával pozor i na nejmenší zvuk útoku. Bylo jen zaražené ticho. Maulokk čekal o chvíli déle, zkoušel skaveního válečníka naplno, a když nepřišel zuřivý útok, triumfálně odešel do svého nového sídla.

Jeskyně byla prostorná a měla přilehlou komnatu přístupnou jedinou dírou. Doupě bylo takové, po jakém toužil, a vyhovovalo dobře jeho záměrům.

Usídlil své běsnivce ve všech sousedních a protějších doupatech a ověřil, že dorazily všechny jeho osobní věci, než začal prohledávat komnatu po jakýchkoliv nevítaných předmětech.

Jeskyně byla nedávno uklizena, což činilo hledání mnohem snažší a značně méně časově náročné. Krom několika jedových jehel umístěných tak, že se mohl náhodně píchnout, tu nebylo nic důležitého a jeho bydliště bylo bezpečné, než dorazili jeho důstojníci. Ti byli nepochybně méně pozorní ve vlastním hledání, neboť se měli méně čeho obávat.

Maulokk si okamžitě všiml nejasné stopy zkaženého zápachu ulpívajícím na Kerick'kovi jako znak cti. Skvrna teplého, nemocného potu prozradila, že skaven kontaktoval své pány z klanu Pestilens, a ač se snažil zamaskovat vůni ostrými chemikáliemi z dílny, stopa byla dostatečná k potvrzení Maulokkovy nedůvěry.

Pomocníci byli posláni k připravení laboratoře a dílny a dva z Maulokkovy osobní gardy byli postaveni u vstupu jako stálá stráž. Pokud nebudou potenciální nepřátelé odrazeni, sabotáž na tak zjevně citlivém a velmi nestálém místě byla jistá. Výbuch by zakryl normální události a mohl snadno skrýt vraždu.

Přidělená hodina rychle uplynula, když Maulokk znovu prohledal komnatu, a pak vybalil své věci a nástroje. Každý byl patřičně přezkoumán kvůli jakýmkoliv cizím předmětům, které mohly být přidány cestou.

Aby napnul několik nervů a možná přiměl někoho k chybě v řeči se zdržel ještě patnáct minut, než vešel do vojevůdcovy komnaty s Karikkem a dvěma dalšími běsnivci jako doprovodem.

Shromáždění skaveni se uklonili v různých stupních a jednotlivě se představili. Maulokk si prohlédl jejich vnější vzhled a zejména nuance prozrazené v jejich očích a způsobech každého slova. Přesně vyložit maličkosti mohlo odhalit množství jako charakter a věrnost a zatímco toto studoval ve shromážděných, zatemnil Maulokk vlastní vystupování a udržoval svůj hlas zmatečně prázdným.

"Šedý věštec Tikric", pochlubil se strakatě šedý skaven.

Tikric měl hladké roucho z matné šedi, které bylo hustě prošito náboženskými runami. Pod ním se třpytil matný lesk a rozměrné úhly něčeho, co mohlo být jedině vrásnivcové brnění. Čarodějný krunýř pokrýval jen jeho tělo, nohy a ramena, protože jeho paže byly holé krom několika náramků a krátké, ploché dýhy, která byla připevněna na jeho levém předloktí. Levé ucho šedého věštce neslo hluboký řez uprostřed a několik náušnic lemovalo oba spodní oblouky.

V levé ruce Tikric držel hůl z temného dřeva. Rukojeť byla poseta trnitými ostny a na vrcholu byla připevněna skavení lebka. Lebka byla pokryta tupými cvočky a byla dále zdobena měděným znakem Rohaté krysy. Pár runami popsaných praporků viselo z krajů znaku jako tenké stuhy.

"Šedý věštec Bilquik", vyřkl sytě šedý skaven a jeho představení se obešlo bez modulace, jak hleděl zlostně na Maulokka, téměř s odporem.

Skaven měl světle šedé či špinavě bílé roucho s kápí a pláštěm. Nerozedraný vzhled oděvu naznačoval výrobu z očarovaného materiálu.

Věštec měl pasující helmu s ostny z velmi zašlého kovu. Bilquik také nosil opasek s rozličnými váčky a dýkou u pasu. V ruce svíral kopí s hladkou rukojetí a náboženskými runami po celé délce. Špičku lemovaly ostny a další ostré zuby zdobily spodek rukojeti.

"Šedý věštec Skarbitik", oznámil špinavě bílý skaven s drsnou hrubostí.

Skarbitik nesl bledě šedé roucho protkané podrobným runovým písmem. Těžká kápě skrývala věštcovy rysy a umožňovala jeho stočeným kozím rohům pronikat dvěma otvory.

Ohnutá délka zdobeného meče spočívala v pochvě na jeho zádech a řemen přes hruď nesl znak Rohaté krysy z nefritu, mošnu a zahnutý, zdobený nůž.

Skabritik měl popruh a široký opasek se sponou s krysí lebkou. Dvě dlouhé dýky téměř délky krátkých mečů na něm byly překříženy v černých pouzdrech popsaných zbožným bílým textem.

"Morupán Festrik", zachraptěl skřehotavý hlas, v němž zkomolení skrývalo tón a záměr.

Vůdce klanu Pestilens měl špinavé, otrhané, nezdravě fialové roucho. Jeho paže, ruce a nohy byly hrubě ovázány volnými obinadly nasáklými skvrnami karmínové a žluté.

Festrikova kápě visela volně na jeho seschlém čenichu skrývajíc jeho rysy a dodávajíc úkryt, což bylo nejspíš lepší. Morový kněz nezdravě sípal a tlumené chrčení znělo hluboko v jeho plicích. Jeho kožešina byla místy vypelichaná a odhalovala loupající se kůži, vyboulené žluté boláky a nateklé vředy, z nichž několik slabě mokvalo odpornou hustou tekutinou.

Nechutný zápach hnijícího mnicha byl patrný všem. Typická slaně nasládlá vůně horečného potu, žluklého masa a čerstvého hnisu byla charakterističtější pro klan Pestilens než jakákoliv válečná vlajka.

Artrický pařát svíral ohnutou, pokřivenou hůl, jejíž povrch byl pokryt silnou plísní a hnilobou. Tři pokroucené stehení kosti tvořily na vrcholu znak Rohaté krysy svázané dohromady uschlým vazivem a šlachami. Na rezavém řetězu pověšeném ze středu visel runami popsaný mosazný zvon a prázdnou kadidelnici.

Dva moroví mniši se skrývali v temnotě jeho belhavého stínu a vážně hleděli z hlubin vlastních nechutných plášťů.

Maulokkovi tři důstojníci stáli netrpělivě nalevo naproti vojevůdci, který přijal chladný postoj s uklidňující podporou čtyř důstojníků číhajících v temnotě za ním.

Maulokk přejel pohledem přes shromážděné vůdce a začal naznačovat své plány bez triků či jemností. Skavení vůdci byli velmi schopní v hledání chyb ve slovech a činech a byli by varováni jakoukoliv známkou klamu na tomto setkání.

"Můj první čin jako vůdce je stáhnout všechny nájezdnické skupiny z okolního území".

"A jak se nakrmíme? Jsou to ony, kdo nám dodává jídlo a vybavení", ohlásil vojevůdce nevrlým hlasem.

"A otroci?", odsekl lehce Maulokk.

Vojevůdce se zasekl v půlce odpovědi, slova odumřela, jak se tvořila v hrdle. Pokud Kritish nechal své nájezdnické klanové krysy loupit jídlo a vybavení, bylo logické předpokládat, že také získali lidské zajatce, nejen na pomoc odnést lup, ale také aby byli zotročeni. Mladí byli využiti jako otroci, staří na pokusy a oběti.

"Necháváme si málo otroků. Příliš nesnází", neobratně lhal vojevůdce.

Maulok nyní věděl, že je tajně prodává, možná pro osobní bohatství. Taková vědomost poskytla Maulokkovy další páku na skaveního velitele, neboť jeho postavení z v Middenheimu znamenalo, že tři čtvrtiny jeho kořisti bylo požadováno jako daň Shromáždění. Byl to standartní vysávající odvod, který byl uložen všem skavením vůdcům, ale nikdo ji nemohl opomíjet. Nikdo se nemohl postavit proti vůli Shromáždění, pokud nechtěl zemřít v příšerných bolestech v období několika let.

Maulokk jednal, jakoby neměl žádné podezření a změnil téma, odpovídaje na původní otázku.

"Měli bychom se zásobit z lidských skladů".

"Riskujete naše prozrazení… vůdče", pohrdavě podotkl šedý věštec Bilquik.

Tikric se ušklíbl a přikývl na souhlas.

"Ne pokud to provedeme způsobem ukazujícím na jiného pachatele", vyvrátil Maulokk.

"Koho například, vůdče Maulokku?", dotázal se Skarbitik upřímně zaujat.

"Necháme v lidských skladech stopy bestiáků. Nenecháme žádnou stopu v obchodech vousáčů. Pokud budou lidé jednat, soustředí se na horské úpatí po uprchlých vinících. Vousáči neřeknou nic bez jasných důkazů, protože udržují své chodby v tajnosti před Říší a neodhalí jejich existenci jen tak".

"Co když pošlou hlídky?", tvrdohlavě se bránil vojevůdce.

"Naženeme tam nějaké bestiáky nebo mutanty ze spodních chodeb. Je jich tam spousta, od doby, kdy je dostatečně nehlídáte. Vousáči nenechají nikoho přežít, takže nikdo nevyloučí předpoklad, že zločincem byl chaos".

"A co budou dělat všichni válečníci?", pokračoval vojevůdce Kritish odmítající být peskován a neozvat se.

"Kopat".

"Kopat? Kopat co?", děl Kritish zmatený tak záhadnou odpovědí.

Šedý věštec Tikric se lehce zasmál a zkoumal svůj pařát, zatímco rozvážně potřásal hlavou posměchem. Maulokk si ho nevšímal a pokračoval ve výkladu svého bojového plánu.

"Necháváte své vojáky zahálet, vojevůdče. Mám v úmyslu obnovit jejich jednotu. Všichni začnou nové kopání. Pošlete mi mapy a já vám dám lokace, ale nechci oddech v jejich dřině".

"A jaký cíl bude mít to hloubení? Jsou užitečnější způsoby udělat, co zamýšlíte. Proč tohle?", zavrčel šedý věštec Bilquik s blahosklonným pohrdáním.

"Zamýšlíte útok?", prohlásil šedý věštec Tikric bez určitosti.

"Nemám zatím pevný plán. Musím plně posoudit situaci, než vytvořím nějakou strategii, ale v cokoliv se rozhodnu, očekávám plnou kooperaci a silné vojsko, které splní úkol".

"Váš plán smrdí stejně jako morupán tady", namítl Tikric.

V odpověď na urážku se práchnivějící Festrik zasmál a setřel si řadu hnijících výměšků. Z hluboka nasál zelené výpary linoucí se z nich, a pak je mrštil na zeď, kde se začaly pomalu plazit dolů. Několik shromážděných viditelně zbledlo.

"Měli bychom zaútočit, a brzo. Zapůsobit na Shromáždění", zasyčel Tikric.

"Váš plán je plán klanového krysáka, šedý věštče", děl Maulokk.

"Bude fungovat".

"Krom toho, že je zbrklý, hloupý a skončil by těžkými ztrátami a porážkou. Zapůsobí to na lordy rozpadu? Myslel jsem, že vy šedí věštci jste údajně chytřejší. Zdá se, že váš intelekt je tak falešný jako vaše nestrannost", prohlásil Maulokk.

"Alespoň jsme zde díky dosaženým úspěchům a ne otcově vlivu".

"Dovoluješ si tak mluvit o mně?", zasyčel Maulokk s uvolněnou nevraživostí.

"Dovoluji", zvolal šedý věštec okamžitě podněcující k výzvě.

Se zlostným zasyčením Maulokk jediným plynulým pohybem vytasil meč.

Šedý věštec ustoupil od ostatních, sevřel svou hůl oběma rukama s klepáním zubů a rychlým nadzvukovým zlostným vrčením.

Moroví mniši rychle ustoupili stejně jako vojevůdce. Všechny ruce šáhly po zbraních. Nikdo si nebyl jist, jaký neviděný vír je pod povrchem této hrozící konfrontace. Vše to mohlo být složité maskování pro zavraždění někoho jiného a nikdo nechtěl riskovat svůj život ani pro nejnepravděpodobnější možnost.

Oči těkaly sem a tam, paranoia byla tak silná, že téměř získala v místnosti fyzickou podobu.

Zatímco Maulokk a Tikric kolem sebe kroužili, čenichali a vzájemně se poměřovali, Bilquik a Skarbitik začali vytahovat své čepele.

Skrabic si všiml skryté provokace a pohnul se k nim s Maulokkovými běsnivci, všichni z nich hleděli přímo na dva z ďábelského duchovenstva. Sevřené jílce hovořily zcela jasně, že zasahování nebude trpěno.

Šedí věštci se třásli hněvem rozzlobeni, že byli ohroženi těmi, kteří pokládali za mnohem nižšího postavení než byli sami. Ale Karikk a jeho druhové věřili, že šedí věštci a zrada, kterou provedli, byla silou zodpovědnou za jejich hrozné otroctví. Následně tedy byli dychtiví chopit se každé záminky k jejich rozsekání na kusy. I nejmenší provokace by je donutila jednat a šedí věštci to mohli vidět v patrnému odporu sálajícím z každého obrněného běsnivce.

Skrack a Kerick'k zaujali očekávané neutrální postavení vědomi si nejen hrozící konfrontace, ale také další doutnající spor mezi Maulokkovou gardou a šedými věštci. Sál se mohl snadno stát krvavou lázní a oni byli připraveni uprchnout, než aby se zapletli do ní nebo do jejích důsledků.

Maulokk se sunul kupředu a udržoval své oči na rukou šedého věštce, nikoli na jeho holi.

Šedý věštec se ohnal a šlehl spodkem zbraně po Maulokkových nohách. Maulokk si všiml, že skavenova levá ruka se posouvá po rukojeti ke špici v přípravě na protiútok, rozhodl se proto nadskočit. Pata zasvištěla pod jeho nohama a on byl připraven odrazit předpokládaný útok, a pak se pomstít manévrem svého válečného učitele.

Jednaje jak předpokládal, Tikric obrátil ránu a provedl na Maulokka úder zhora. Stuhy se třepotaly ve víru za těžkými lebkami a mědí.

Drže svůj meč v obou rukou jím Maulokk zachytil trnitou patu. Ránu zastavil sotva palec od svého ramene.

Pohybujíc se hbitou rychlostí Maulokkova levá ruka opustila stisk na čepeli a loket vrazil divoce do Tikricova čenichu.

Šedý věštec odskočil, držel svou hůl ochranně před sebou a krvácel z nosu s očima vlhkýma od rány do citlivého orgánu. Díky narušenému vidění a oslabeným smyslům nebyl schopen bojovat tak účinně, což zajišťovalo Maulokkovi mohutnou výhodu pro útok.

Maulokk popadl chvějící se hůl za rukojeť a odstrčil ji stranou, čímž odklonil pozornost šedého věštce k obnovení jisté míry obrany. Maulokk pokračoval širokým kopem, který podkopl skavenovy nohy, a současně odstrčil jeho hůl stranou, takže nechal šedého věštce spadnout nemotorně na záda.

Ač otřesen nárazem, Tikric stále dokázal udržet jednu ruku na své zbrani.

Maulokk to viděl, což svědčilo o tvrdohlavém odmítání šedého věštce povolit, takže šlápl na dřevěnou hůl, než se mohl ležící věštec vzpamatovat.

S kouzličovou plnou vahou na holi se Tikricova tvář zkřivila, jak byly jeho prsty bolestivě chyceny pod ní. Věštec sáhl po jiné zbrani, a pak náhle ztuhl, když Maulokk se mečem v obou rukou položil jeho špičku na skavenovo hrdlo s hruškou na vlastním žaludku. Pokud by ho Tikric kopl do zad, pak byl nabodnut, jak by Maulokkovo tělo nalehlo na meč.

Poražený skaven bojoval s instinktem pokračovat v souboji a donutil se zůstat pasivní. Vydal hluboký vzdech s vyčerpaným nadzvukovým tónem vyjadřujícím porážku přirozeným způsobem jejich rasy.

"Takže", prohlásil Maulokk syčivě. "První pokus".

Pak se odmlčel a prohlížel si věštce pod sebou, jak mu pramínky červené krve vytékaly z tepajícího čenichu.

"Neupadnu do pasti tvého zabití, Tikricu. Zatím nemám dost důvodů pro skončení s tebou, ale pamatuj, že vím o plánech tvých pánů a příště…".

Se švihnutím své čepele otevřel malou ranku na věštcově krku. Rána nebyla hluboká, ale byla bolestivá a na místě, kde bude při pohybu hlavy neustále cítit.

"Zemřeš, a ne rychle", zašeptal tiše, a pak odešel z komnaty jistý si schopností běsnivců ochránit jej před spráskaným věštcem.

Tikric se pokusil zvednout, ošetřit své prsty a rychle žádal pomoc ostatních věštců. Všichni tři hleděli temně za odešlým kouzličem.



Znovu v samotě své jeskyně Maulokk přemýšlel o problematickém tématu svých pomocníků, a kde leží jejich pravá věrnost. Jak by mohl využít jejich loajalitu, aby mu byla užitečná?

Maulokk zavolal Skrabica. Bílý kouzlič opatrně vstoupil, patrně čekal pokárání za čin, o němž nevěděl.

"Mám pro tebe úkol. Zamíříš severně od Pekelné jámy a vezmeš si s sebou čtyři mé běsnivce jako doprovod. Budu potřebovat třicet krysích ogrů a vhodné náhončí tak rychle, jak jen bude možné. Žetony budou ponechány tajně ve čtvrté komnatě v dílně. Zajisti, ať tě nikdo nevidí je vyzvedávat.

"Máte plán, pane?".

Maulokk vrhl na skavena varovný pohled, a ten si toho okamžitě všiml a opustil dotazování. Maulokk chtěl zajistit, že tento úkol bude proveden dobře, a tak také doufal udržet svého jediného jakžtakž důvěryhodného pomocníka mimo shromažďující se bouři spiknutí. Taková klika může snadno chytit Skrabica do pasti klamu, a to může dále vést k jeho konečné smrti nebo hůře, přilákat jeho věrnost.

"Učiň přípravy, a pokud budeš tázán, řekni, že jdeš na průzkumnou misi v chodbách. Nedám ti přesné, jen přibližné rozkazy".

Kouzlič se uklonil a odešel s výraznou pýchou. O chvíli později krysácký posel přinesl plány chodeb a bázlivě zmizel.

Maulokk se opatrně podíval na potrhané zahnědlé pergameny a začal plánovat kopání.

Dokončení práce zabralo několik hodin, neboť musel skrývat pravé chodby mezi nesmyslnými rozšířeními a práci na chodbách. Navíc musel vytvořit falešné cíle, které byly také zamaskovány bezúčelnou prací, ale ne tak, aby to konspirátoři nepoznali. Plán nutil Maulokka překonat tenkou linii mezi nezjistitelným a podezřele zjevným.

7.

 

Hlasité bouchnutí otevírajících se dveří o zeď násilně probudilo Jakoba a Hergara.

Oba instinktivně popadli zbraně a vyskočili ze svých postelí ještě než se zcela probudili. Skrz zakalené oči viděli Dietera stát ve dveřích.

"Byl další nájezd", zafuněl, jeho dech byl zrychlený během, aby informoval své druhy.

"Kdy?", zahučel Jakob suchými ústy a žaludek se mu zvedal rychlým vstáváním.

"Před několika hodinami. Starý pán Zankisch vyrazil časně zrána na procházku a zaslechl zvuky nouze od Landwirtů.

Jakob si začal natahovat brnění, které uložil u krbu, a sebral množství svých zbraní, přičemž nadával pod vousy na své zkřehlé prsty, že nedokážou zapínat přezky tak rychle, jak by si přál.

"Doufám, že to není falešný poplach", varoval je Hergar podrážděně vysávaje zbytky vína z lahve, než si natáhl boty a hodil si kladivo na rameno. Spokojené říhnutí naznačilo jeho připravenost.

Trpaslík si všiml, že polovina jeho vlasů byla slehlá, jak si na nich ležel. Když viděl, že Jakob se stále připravuje do bojového, začal si Hergar vyčesávat ostny.

"Řekl si to Elldrigarovi?", zeptal se Jakob a zkroutil ruce za sebe, aby zapnul řemeny krunýře.

"Připravuje se".

Jakob předpokládal, že ostrý sluch lesního elfa zaznamenal Dieterův hlasitý příchod a upozornil jej na poplach.

Jakob si byl jist, že elfa něco zjevně trápilo. V posledních dnech ve vesnici byl zamyšlený, téměř smutný. Nějaké neznámé břemeno viditelně spočívalo na jeho bedrech.

Doufaje, že pohřební chování jeho druha neovlivní jeho bojový výkon, si Jakob hodil síť na rameno a vyběhl za klerikem.

Hergar se rozběhl krátkými kroky a byl téměř sražen na zem, když se mu Elldrigar mrštně vyhnul v úzké chodbě.

"Pojď, trpaslíku. Pohni svýma krátkýma nohama nebo všechno zmeškáš", prohodil posměšně.

"My trpaslíci nepotřebujeme spěch, čahoune, protože nikdy neutíkáme".

"Tomu věřím. Než dorazíte do boje je buď skončena nebo vaši nepřátelé zemřou stářím".

Hergar zatnul zuby a nevšímal si elfova škádlení. Místo toho se soustředil na zdolání schodů, po nichž Elddrigar jakoby lehce ztančil dolů.

Zabíječ seběhl dolů jako divoká vichřice, než proběhl zadní předsíní a dorazil k ostatním stojícím již venku v ranním šeru.

Dva dny, které strávili získáváním znalostí o okolní oblasti, byly vyrovnány temnotou, jež bránila rozeznat okolí, což činilo krajinu značně méně známou.

"Tudy", ukázal Dieter sebevědomě, když si jako první vzpoměl, kde žijí Landwirtovi.

Klerik se obrátil a rozběhl, přeskočil příkop a sprintoval po zarostlé cestě, přičemž jeho divoké vlasy a roucho vlály za ním v třepetajících se rolích. Ostatní byli rychle za ním, jelikož směr odpovídal jejich vlastní paměti.

Vzduch byl chladný a lehká mlha se skromně proplétala podrostem lesklým rosou. Rostliny se stavěly do cesty různorodé tlupě, ale ta přes ně přesto přeběhla.

Během minuty se na dohled objevila čistina s Landwirtovic farmou mezi obklopující clonou stromů.

Elldrigar byl první, který opustil stromoví, jelikož mu změť stromů vůbec nepřekážela. Vyskočil s připraveným likem a svým zrakem přehlížel scénu.

Udýchaný Dieter se objevil druhý. Dva malé kousky ztuhlé síry držel v jedné ruce a meč ve druhé.

Zdržen svým těžkým brněním se objevil Jakob a spěchal do čela. Zaujal bojový postoj se svým dlouhým mečem vzadu a krycí dýkou před sebou připraven odrazit útok.

Horlivě přehlížel oblast, hledal nepřítele či známku pohybu mezi klidnou venkovskou usedlostí. Bylo tu jen temné ticho přerušované jen bzučením hmyzu a švitořením ptáků.

"Chtělo by to letecký pohled". děl Dieter, odložil síru a místo ní vytáhl malé sokolí pero.

Klerikovy oči pohasly, jak oddal pozornost úkolu. Roztáhl ruce a začal pronášet podivná slova zaříkadla nějakým nezemským jazykem. Dieterova ruka se sevřela v pěst a on se napjal, tvaruje energii jako hlínu, odhodil vlny všemocné gravitace, změnil je a podle své vůle.

Když rozevřel své napnuté prsty, křídlo bylo pryč a vysypala se smítka zlatého prachu unášené nějakou neviditelnou silou kolem něj, než zmizela.

Ozvalo se lehké prasknutí vytlačeného vzduchu a tělo v rouchu se vzneslo do vzduchu s vlajícími vlasy a oděvem osobní vichřící umožňující mu letět vysoko nad místo.

Bez ohledu na to, kolikrát byl Jakob svědkem takovéhoto čarování, vždy jej znepokojilo. Nezdálo se přirozené provádět takové kousky, ani když to bylo pro dobrou věc.

Takové tajuplné a tajemné věci byly mimo jeho pochopení, a odtud pramenila hluboce zakořeněná nedůvěra v neznámo.

Hergar se vyřítil z křoví s vrčením a pozvednutým kladivem s potůčky potu stékajícími po jeho potetovaném těle.

"Kde je kněz?", zasípal, vydech a prohnul se, aby popadl dech po horečném běhu.

Jakob ukázal nahoru, takže zabíječ bez zájmu pohlédl na vznášející se tělo, než vrátil pohled na zem.

"Viděl něco?", zeptal se Hergar, ohnul se, opřel o kladivo a snažil se popadnout dech.

Jakob odpověděl pokrčením ramen a promluvil po krátké odmlce. Jeho fascinované oči byly stále zaměřeny na tajemný pohled a nemohl se od něj odtrhnout.

"Nevím. Zatím nic neřekl".

Slétaje zpět na pevnou zem, větry utichly ve chvíli, kdy se Dieter jemně dotkl hlíny a jeho zježené vlasy opět povadly.

"Nezdá se, že by na farmě někdo byl, ale koruny brání říct jistě, jestli je to stejné i dál".

"Půjdu hledat stopy", řekl Elldrigar a zmizel zpět v lese.

"Buď opat…", začal Jakob, ale elf se již hnal hustým roštím jakoby to byla cesta. "Jdeme prohledat farmu. Dietere, vezmi si stodolu, Hergar zadek. Já půjdu zepředu".

Skupina se plížila ke svému příslušenému cíli, zbraně připravené pro okamžité použití, oči bdělé pro známkách nebezpečí.

Dieter vtrhl do stodoly zatímco Hergar vpadl do hrubého, jednoposchoďového domu bez pokusu o skrytí nebo opatrnost.

Jakob vzdychl při nadměrném hluku, rozkopl hlavní dveře a okamžitě se vrhl stranou a do krytu. Po chvíli pohodil hlavou, aby se rozhlédl po vnitřku. Uspokojen, že je to bezpečné, konečně opatrně vstoupil.

Zvuk praskajícího dřeva pod těžkými údery kladiva značil Hergarův agresivní vstup zadními dveřmi. Těžké kroky zabíječe umožnily Jakobovi udržovat si přehled, kde obhroublý válečník je.

Pracujíce z protějších stran dvojice rychle prohledala zbylé místnosti a nenalezla nic živého. Jen prohledané místnosti a znaky pohromy a odporu zůstaly. Jejich cesty se střetly uprostřed.

"Něco?", zeptal se Hergar, hodil si kladivo na rameno mrzutě odkopl z cesty převrženou židli.

"Ne. Jenom stopy po hledání, krádeži a únosu".

"Nástroje a jídlo?".

"Jo, podivný", Jakob vážně potvrdil.

"Doufejme, že jeho vytáhlost najde nějaký stopy nebo jsme tam, kde jsme začali", zavrčel trpaslík, místní víno se ukázalo méně vhodnou náhradou po jeho útrpné žízni po hektickém boji.

Odplivl si na zem a vytáhl několik šuplíků. Na zem se vysypala směs osobních cetek a on po nich začal hrubě dupat svýma botama.

"Pokud nějaký jsou, určitě je najde, ale pojďme nejdřív odsud. Tady už nic nenaděláme", prohlásil Jakob.

Hergar si všiml několika mincí mezi cetkami a sehnul se, aby si je vzal. Ke svému překvapení nalezl mezi měďáky a stříbrňáky několik zlaťáků.

"Peníze?", podivil se zamračeně a hodil je Jakobovi.

Chytiv rotující minci ve vzduchu se na ní podíval, obracel ji znovu a znovu, jakoby na jejím vyleštěném povrchu viděl obraz útočníků.

"Jak jsem říkal. Sebrali z tohodle místa nástroje a materiál, jídlo a všechno ostatní. Ale cokoliv skutečně hodnotného tu nechali. To je sakra divný", poznamenal Jakob a strčil minci do kapsy.

"Kolik jich tu bylo?", zeptal se Hergar a uložil ostatní mince do váčku, zatímco kráčel ke dveřím.

"Landwirtů nebo útočníků?".

"Farmářů", děl Hergar.

"Šest, myslím. Muž, žena, tři děti a děda".

"A kdo by si bral všechny?".

"To nebyli bestiáci. To je jistý. Ani jeden mrtvý? To není pravděpodobný", prohlásil zabíječ a kroutil hlavou ve znepokojivých myšlenkách.

"Jo, a proč by se bestiáci trápili s mladejma a strarejma? Na jídlo? Práci? Nemyslím. Zejména se všema těma nepotřebnejma krámama, co ukradli".

Vešli do zahrady táhnoucí se před domem a zamířili ke stodole. Dieter stál lhostejně u vstupu a kochal se venkovskou krásou přírody.

"Něco?", zavolal Hergar.

Klerik odehnal včelu poletující nebezpečně blízko síťoví jeho vlasů a potřásl hlavou.

"Nic. Včetně zrní a sena. Kdokoliv to tu udělal vybral stodolu téměř do posledního snopu pšenice. Co v domě?".

"Stejná písnička. Žádný těla, předměty, jídlo, nic", odvětil Jakob.

"Sakra. Kdy si do někoho praštím?", odplivl se Hergar a plácl se dlaní do konejšivé hlavice svého kladiva. Vrtěl se pocitem marnosti, že mu byla odepřena další možnost nechat se zabít.

Jakob obrátil oči k obloze a jemně vydechl, což mu umožnilo sebrat více trpělivosti.

"Tak co budem dělat dál?", mrzutě se zeptal Hergar. Lehl si do trávy a nechal teplé paprsky slunce dopadnout na holou kůži.

Jakob se skrčil a opřel se o svůj meč špičkou trochu zabodnutý v měkkém trávníku.

"Počkáme na Elldrigara", odvětil.

"Skvělý", zasténal trpaslík. "Teď závisíme na každé zprávě tý změkčilý píšťaly".

"Umíš stopovat?", děl Dieter podrážděně.

"Kdo chce stopovat? Nech najít nepřítele někoho, kdo neumí bojovat, a boj důležitějším", prohlásil radostně a pohladil své kladivo ležící vedle něj v trávě jako oblíbeného mazlíčka.

"Myslíš taky na něco jinýho?".

"Ne".

"Takže ty jsi opravdu tak povrchní tvor".

"Jo".

"Pche", odplivl si Dieter s přezíravým mávnutím rukou směrem k trpaslíkovi.

"Pche", napodobil ho Hergar s otevřeným pohrdáním a zkroutil tvář do křivého šklebu. "Jaký druh bláznů vůbec uctívá zimu?".

Nedostatek odpůrců zanechal zabíječe v hašteřivé náladě a to byl postoj, který se mohl rychle změnit v popudlivé nepřátelství.

Dieter nebyl ochotný ke sporu, ale trpaslické poznámky ohledně jeho drahocenné víry ho úspěšně podráždily.

"Rouháš se mému bohu, trpaslíku. Nejsou jako ti Sigmarští podvodníci. Nemám omezení nutící mně neustále pomáhat vaší ubohé rase. Ještě jedno kacířské slovo z těch tlustých rtů a já tě opeču jako nabarveného červa, kterým jsi".

"Och. Takže chceš, aby tě ten nabarvený červ praštil kladivem do tváře, co, kněže?", zavrčel Hergar, a vyskočil ze svého lehu.

"Odlož si svoje dětské chrastítko. To může zlepšit tvůj směšný vzhled".

Jakob si všiml, že Dieter vytáhl valouny síry a jeho oči blikly pulzováním uvolňované energie. Klerikova kůže byla narudlá a jeho rty vyslovovaly slova k vytvoření zápalné zkázy. Hergar ho dotlačil příliš daleko, kněz už neblafoval.

Jednaje k ochraně sebe stejně jako zabíječe od nerozlišujícího výbuchu ohně Jakob skočil trpaslíkovi do cesty a chytil ho kolem těla. Silný úder, který by snadno povalil většinu lidí Hergara pouze zastavil.

"Z cesty, Jakobe. Nebo tě sejmu taky", varoval ho trpaslík jízlivě s kladivem stále ve vzduch připraveném dopadnout a přinést zkázu.

"Ne bez krvavého boje. Teď si sedni", řekl Jakob se zavrčením doufaje v uklidnění rozzuřeného trpaslíka.

Stále strkal do zabíječe a tlačil ho zpátky, přičemž litoval, že nezasáhl dříve. Byl zaneprázdněn nostalgickým přemýšlením o starých bitvách jako často v nudných chvílích.

"Já se nenechám urážet, ty zbabělý grumbaki".

"Tak tím nezačínej hádky", zařval Jakob.

Hergar se prudce prohnul a jeho svaly Jakoba snadno odhodily.

"Urazil jsi jeho boha, starý příteli", děl, skočil zpět a připravil si zbraně. Jakob zamýšlel zamotat trpaslíka do své sítě a nějak ho uklidnit. Bylo by to marné úsilí a dovolávání se jejich přátelství slibovalo větší úspěch. Vlhký pot strachu začal smáčet Jakobova záda. Měl klerika připraveného oba je vypařit za sebou a psychotického zabíječe hned před sebou.

"Jen jsem žertoval", zahřměl Hergar hlasitě na svou obranu a přešlapoval vzrušeně z nohy na nohu. Chtěl bojovat, ne mluvit, ale Jakob ho obtěžoval argumenty. Hergar nenáviděl hádky, dával přednost několika vhodným urážkám a následném rozbitím něčí hlavy.

"A co kdyby Dieter žertoval o Grimnirovi?".

Možnost hanobení velkého válečného boha trpaslíků ho donutila jednat impulsivně, jeho oči užasly zděšeným vztekem při pouhé zmínce o takové ohavnosti.

"To bych rozpáral jeho zatr…".

"To je ono", přerušil ho ostře Jakob.

"Hmmmmpf, to je něco zcela jiného", přidal trpaslík zarputile, kladivo začalo klesat.

"Ne, to sakra není, a ty to, Hergare, víš".

Trpaslík se přiblížil a jeho zabíječský vztek běsnil, zejména pro svou porážku ve verbálním sporu. Hergar nedokázal čelit porážce v ničem.

"Měl bys čelit smrti proti velkému nepříteli, ne spojenci. A co když zvítězíš v boji s Dieterem? Je duchovní, kterého si dohnal do sporu, dobrým přídavkem ve tvém seznamu pobitých nepřátel? Jak působivé", děl Jakob.

Znal jen málo ze zabíječských zákonů a musel blafovat jak nejlépe uměl.

Trpaslík se zarazil a jeho hněv stále divoce plál. S hrdelním vyštěknutím mávl rukou, aby si vybil pocit zmaru na nejbližším neživém předmětu. Pevná válečná zbraň udělala obrovskou díru do zdi stodoly, až se třísky rozlétly na všechny strany.

Těžce vydechl a nechal hlavici dopadnout na zem. Obrátil se na patě a dusal pryč, přičemž jeho boty zanechávaly hluboké stopy v hlíně s každým rozzlobeným krokem.

Dieter opatrně vyměnil své ingredience, když se přesvědčil, že ústup není mazané zdání k odvedení pozornosti. Tiše se posadil a začal bezmyšlenkovitě vytrhávat stébla trávy a házet je stranou.

Uplynuly dlouhé minuty, než se Hergar dostatečně uklidnil, aby se vrátil.

Trpaslík se natáhl o kus dál s promočenou rukojetí kladiva ve svých rukou.

Nepříjemné ticho trvalo, dokud se neobjevil Elldrigar. Jeho příchod byl pro celou skupinu neslyšitelný a při jeho slovech všichni vyskočili s vylekaným trhnutím a tasením zbraní.

"Našel jsem stopy".

"Sakra, Elldrigare", zaskučel Jakob uklidňuje své náhle zuřící srdce a sklápěje meč.

"Bylo jich šestnáct. Přišli z jihu, vzali lidi a zkusili skrýt stopy míříce k severu. Můžu jen odhadovat, že jsou tak hodinu dvě před náma".

"Stále mají lup?", zeptal se Jakob.

"Jo, nepochybně je značně zpomaluje".

"Dobrá, čím dřív vyrazíme, tím dřív je dostihneme", řekl Jakob a zasténal, jak byly jeho nohy nuceny zvednout jeho obrněné tělo.

"Ne pokud nedáme Hergarovy chůdy, šli přímo přes les", usmál se.

Trpaslík se otočil a přísně si elfa prohlížel.

"Pokud ho nechceš nést, Elldrigare, tak nech narážek".

Elfí střelec mumlal něco o nedostatku humoru u skupiny a vydal se nejkratší cestou ke stromům, než se podíval na malátně se zvedající družinu.

"Tak jdete? Šli tudy", oznámil snaže se povzbudit nějakou míru spěchu, protože byl nyní blíže než kdy dříve.