Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zplozenec (část 3)

15. 9. 2010

4.

 

"Nemůžeš být zticha?", zabručel Hergar podrážděně.

Trpaslík si zakryl rukama uši, ale baryton byl stále slyšitelný. Hergar se posadil a zlostně zařval, jeho zvířecí křik se odrážel od stromů, dokud neztichl.

"Buď zticha, ty nevzdělaný křupane. Přerušíš mé modlitby k pánu Ulrikovi", odsekl klerik se zavrčením.

"Dobře, modli se tiše nebo ti urvu tvou hloupou kněžskou hlavu".

"Hulvát", zavrčel Dieter a vrátil se k pochmurné litanii.

Trpaslík na něj nevrle pohlédl, jak člověk pokračoval se zdrojem jeho podráždění. Jeho pohled byl klerikem rychle odhalen.

"Co?", zeptal se Dieter rozčilen neustálým vyrušováním a přemítající, kde je problém.

Jakoby se protáhl. Již byl probuzen a zcela se probral hašteřením, které nevypadalo, že by se chýlilo ke konci.

"Hergare, buď zticha a lehni si. Dietere, vypálí ti Ulrik oči, když modlidbu dnes zkrátíš?".

"Ne, ale…".

"Pak nás prosím nech spát".

Klerik vydal rozladěné zabručení a vstal z kolen. Prohrábl si svou dlouhou hřívu hnědých vlasů a pohladil si bradku podrážděným pohybem, načež se zabalil do své hrubé přikrývky.

Poslouchal nerušený zvuk divočiny, Jakub se ujistil, že zůstane nepřerušen, a pak se potěšeně uvelebil též s víčky těžkými a toužícími se zavřít.

Všichni čtyři byli napjatí. Mířili čelit neznámému nepříteli a z toho důvodu se vesničanovy peníze zdály každou hodinou menší.

Hergar byl pravděpodobně jediný, kdo se díval do budoucna k setkání s nepřáteli, protože jen pokud neuspěje a nenechá se zabít, tak bude opravdu zklamán.

Navzdory Jakobovým rokům se zavalitým válečníkem nesesbíral ještě ani nejmenší kousek pochopení podivné zabíječské mentality. Nemohl si pomoci od přemýšlení, jaká pokřivená trpaslická ideologie zrodila tak sebevražednou sebedestrukci. Ale navzdory svému nepochopení Jakob věděl, že se může na Hergara vždy spolehnout, zejména v boji.

Jakob a obrobijce byli druzi již více než dva roky. Původně se setkali, když Jakob ještě pracoval jako soudní mistr pro skupinu šlechtických prostopášníků po té, co opustil armádu hledět si vlastních cílů.

Plat byl slušný, ale znamenalo to jednat s nadutými a namyšlenými mladíky a chránit je před potížemi a urážkami, které způsobili. Pokaždé, když někomu překročili cestu jakoby přičarovali problémy, jenž musel Jakob uklidnit ať už uplácením či hrozbou násilí. Častěji se cítil jako pouhý osobní strážce či najatý hrubián pro floutky.

Trpaslík byl rozvalený na ulicích Altdorfu se džbánem piva v jedné ruce a sekerou v druhé. Nasával na slunci a vyhříval se, když zpustlíci nařídili Hergarovi, aby uhnul a rozčílili se, když v odpověď prostě říhnul.

Když slíbili dát mu lekci, trpaslík odpověděl několika odpornými návrhy včetně sklonů šlechty k souloži s nemrtvými.

Jakobovi zaměstnavatelé ho zavolali na souboj s Hergarem na život a na smrt, aby uspokojili jakýsi iluzorní smysl pro čest.

Po měsících trvání takovýchto činů Jakobovi došla trpělivost. Okamžitě odmítl nadále prosazovat jejich uraženou namyšlenost a opustil jejich služby, než by bojoval s trpaslíkem. Nechal floutky postarat se o sebe a odešel do taverny koupit Hergarovi pití jako omluvu.

Od toho dne šli po klikaté cestě životem spolu, přijímali zákonnou i hanebnou práci, vytvořili si k sobě věrnost, která šla hlouběji, než by kdokoliv z nich kdy připustil.

5.

 

Zlaté paprsky jiskrného ranního slunce pronikly skrz lesní klenbu a dopadly na tři spáče. Oheň pomalu uhasínal, když se Jakob probudil, ohořelé uhlíky ještě plály vnitřním světlem, jak je rozvíval lehký vánek.

Jako neobyčejně lehký spáč z nutnosti spíše něž od přírody jakobovi zabralo jen malou chvíli co považoval za dobu neobyčejné slabosti. Jediný užitečný smysl spaní viděl ve snech, a jelikož buď nesnil nebo si sny nepamatoval, nestaral se o spánek rád by jej zcela odstranil.

Tělem mu přeběhlo chvění vyvolané ranním chladem. Dobelhal se blíže k ohni s pokrývkou pevně přitaženou k ramenům nažer rychle položil čerstvé dřevo na uhlíky a sledoval spokojeně, jak teplo roste a začíná pronikat do jeho chladné kůže.

Jediná věc, kterou Jakob nesnášel více než být bez brnění, byla obléknout promrzlé brnění, když mu bylo chladno. Takže znovu, jako v bezpočtu jiných rán zahájil svůj obvyklý rituál přenesení každé části kovové kůže k sálajícímu teplu.

Zahnal ledový dotek usazený v oceli a objevilo se mnoho vzpomínek, které kusy opotřebovaného brnění vyvolaly v jeho mysli. Cenil si zkušeností, ať byly dobré či špatné, protože mohl máloco vystavit za své roky žoldnéřiny krom svého života, kterého se tak tvrdohlavě odmítal vzdát bez ohledu na okolnosti.

Nasadil si kápi, kroužkový nátělník a pár kroužkových nohavic, načež si připnul krunýř. Svou hrncovou helmu přiblížil na chvíli k ohni, načež příjemně ohřátý vnitřek přiložil na své blonďaté vlasy, a hned se cítil bezpečněji pod tíhou své skořápky.

Jakob zívl a roztáhl své ztuhlé, svalnaté paže za klapajícího zvonění kovových spojů. Jeho ostře řezané rysy nesly dvě bílé jizvy vyryté do opálené kůže. Jedna se kroutila po bradě zatímco druhá se zarývala do pravého obočí a mířila drsnými zuby k vlasům.

Otřel si prstem svůj elegantní tenký knír přičemž ignoroval husté neupravené strniště na zbytku tváře a pokračoval v přípravě zbraní.

"Pojďte, vstávejte", přikázal zasunul svůj dlouhý meč a krycí dýku do příslušných pouzder, a pak si přehodil silnou bojovou síť přes rameno.

Se zoufalým zasténáním se Dieter začal probouzet. Navzdory rokům v klášteře se klerik stále těžce potýkal s ránem.

Dieterovy neupravené hnědé vlasy a tenká bradka byly rozcuchané z nočního hlubokého spánku a jeho hruď byla holá krom přívěšku se stříbrnou vlčí hlavou a mřížkou hlubokých jizev. Řezy byly do Dietera vyřezány, když byl ještě nadějným novicem na zmrzlých pustinách Kisleva. Holýma rukama skolil vlka a nyní nosil šedou kožešinu svého soka s uctivou pýchou k plášti i znaku své víry.

Klerik se oděl do mohutného černého roucha načež si připjal a utáhl opasek s mošnami. Malé lněné vaky obsahovaly jeho přísady, byla to podivná směs, která naplňovala jeho duchovní kouzla. Dieter si hodil svůj luk a toulec šípů na rameno a klekl si, aby věnoval ranní modlitbu svému božstvu čelem k neviděnému svatému místu jeho kultu, vzdálenému městu Middenheim.

Dieter jen nedávnos vstoupil do jejich řad a nebyl motivován penězi, ale potřebou hledat duchovní naplnění, osvícení a rozdrcení nepřátel svého pána.

Jakob na druhou stranu nebyl zbožný muž. Ocel a zlato byly jeho bohy a on spoléhal na jedno a hledal hojnost druhého. Viděl víru jako něco pošetilost slabých lidí, ale nikdy by neukázal otevřenou neúctu či opovržení ke kterémukoliv bohu včetně těch zlých či bohů chaosu. Nikdo nepokouší osud takovou měrou hlouposti.

"Už skončil?", zasténal Helgar.

Trpaslík rychle vstal, a ač neměl na sobě nic krom bederní roušky, postavil se chladu s nejvyšší drzostí.

Metodicky si prohrábl pěstí své ztuhlé trny vlasů, aby posílil křivé jehly a natáhl je do jejich obvyklé délky kolem stopy. Husté vlasy byly karmínové u konečků a ke konci bledly do jasně žluté. Byly to divoké barvy obsažené rovněž na jeho vousu lemovaném slušnou váhou zlata.

Hergarovy uši, nos a rty byly propíchnuty mnoha zlatými kruhy a jeho mocné, robustní tělo nebylo zdobeno méně. Ruce a nohy zabíječe byly zcela rudě potetovány, jakoby je ponořil do studny s krví. Divoké barvy postupně mizely v odstínech zkroucených žlutých plamenů dosahujících na stehna a ramena. Břicho a záda trpaslíka nesly ječící planoucí lebku s temnými kruhy a vířícími vzory, závity obsahovaly několik trpaslických náboženských run.

Reptav zlehka o klerikovi si Hergar natáhl kalhoty a okované boty. Zapnul si široký opasek s koženými vaky a dýkou a radostně zvedl své velké kladivo.

Těžký předmět na tlučení byl nejoblíbenější obrobyjcovou zbraní masového ničení a Jakob si nemohl pomoci, aby si mimoděk nevzpomněl na odůvodnění.

'Meče jsou pro buzíky a sekery pro dřevorubce. Ale kladivo? To je pravá zbraň pro tebe. Kdo chce slyšet sekání? Sekání je pro ženy v kuchyni. Řeknu ti toto, není nic na tomto světě víc uspokojujícího než slyšet praskání kostí'.

Zatímco balili přikrývky a pánve, Elldrigar se vrátil z hlídky a beze slova zebral své věci. Elf vypadal na lidské poměry mlád, možná v polovině dvacátých let, ač jeho pravý věk nejspíš byl mnohem větší.

Hebké vlasy barvy sluncem hlazeného obilí se vlnily na jeho hlavě sepnuté do copu, aby nechávaly jemné, křehké rysy jeho rasy volné a nezakryté. Oděn byl v obnošený hnědozelený šat, tlustý plášť s kápí na ramenou a tenkým mečem po boku. Elldrigar jako vždy držel svůj elegantně vyřezávaný elfí luk. Bylo to vzácné rodinné dědictví a střely z něj byly smrtící.

Elddrigar vždy vydělával na příležitostných lučišnických turnajích, ale byl schopen trefit svými šípy do oka goblina, orka či člověka stejně jako do býčího oka terče. Také to dělal se stejnou lhostejností. Možná to byla část jeho elfího dědictví, možná výsledek mnoha nahromaděných let, ale elf vypadal zřídka něčím pohnut.

Když bylo vše obstaráno, skupina vyrazila po silně zarostlé cestě k vesnici. Po většinu cesty Jakob přemýšlel, zda je elf vede přímo skrz les, ale Elldrigarovy ostré smysly byly schopny rozlišit cestu dávno ztracenou pro tupé smysly lidí.

Bylo pozdní odpoledne, když konečně dorazili do Senkgrube po řadě dní ponurého plahočení se divočinou.

Položeno hluboko v lese Laurelorn severozápadně od Middenheimu místo nebylo bohaté a tedy jeho obrana spočívala především v prostém příkopu kolem obvodu. Domy byly hrubé dřevěné sruby opevněné spíše proti počasí než proti nepřátelům.

Z opálených kůží, vyschlých kožešin a vysokých hromad dřeva soustředěných kolem obydlí se zdálo jasné, odkud osada bere své chabé bohatství. Stěží stálo za námahu obtěžovat se s vesnicí kvůli zisku.

Ale přesto se vesničané sebrali a shromáždili peníze k zaplacení vnější ochrany. Zlata, které nabízeli, bylo málo, ale zdroje skupiny byly vyčerpány, což činilo výhled na volné ubytování, tři jídla denně a nějaký groš navíc velmi přitažlivými.

Hergar nebyl dychtiv strávit čas v osamělé malé vesnici, ale při nedostatku obydlí a chudoby v okolí bylo málo jiných možností než přijmout.

Jinak mohli jít do Carroburgu. Mohutný bestiácký útok se vlil do města a vyplenil je. Bandité rychle zmizeli zpět do lesa a pomstychtivé říšské síly najímaly každého žoldnéře, který mohl zvednou čepel na pomoc vyčistit oblast od viníků. Avšak skupina již čelila bestiákům a neměla neodkladnou touhu zkřížit meče s tak nepředvídatelnými a rozmanitými nepřáteli znovu, pokud to nebylo nutné.

"Jaká díra", řekl Hergar nevrle. "Žádná hospa v dohledu a vsadím se, že pivo tu maj silný jako snotling".

"Je více věcí v životě než alkohol, trpaslíku", pokáral jej Dieter slušně.

"Jako co?".

"Věst plný a věrný život ve službě boha. Ač neočekávám, že někdo jako ty by takovou věc ocenil".

"Mluvíš jako Elgi", děl Hergar a vydal drsnou parodii na Elldrigarův melodický hlas. "Neuvědomuješ si nic skutečné hodnoty".

Po posměšném odfrknutí zanechal parodie a vrátil se k obvyklým strohým způsobům.

"Chce se mi zvracet. Z vás obou".

Elldrigar se zamračil a skryl pomstychtivý úsměv, než odpověděl, jeho mentální past byla vymyšlena, než vypustil pro Hergara návnadu.

"Jsi surovec, Hergare, jako celá tvoje rasa".

"Takže rasa surovců vytvořila velkou trpaslickou říši?", upjatě odvětil zabíječ.

"Nemnoho z vašeho ubohého systému hrubých jeskyní ještě zbylo, malý. A nesnaž se to popřít, elfové dobře vědí, že se zhroutily ze špatné práce s kamenem. Goblinoidi byla jen omluva na zakrytí vaší nedbalosti, hlouposti a otevřené zbabělosti".

"Dávej si pozor na jazyk, Elgi. Varuju tě".

Elldrigar si hrozby nevšímal. Již viděl, jak snadno se zabíječ zaplete do tohoto druhu urážek a neměl v úmyslu přestat se svým provokováním tak snadno drážditelného cíle.

"Ztratili jste všechno ve prospěch goblinů a snotlingů. Takových statečných, udatných, pravda slabých a pitomých válečníků…".

"Tak dost", zařval vydrážděný trpaslík, popadl své kladivo a jeho rozzuřená tvář byla červená jako pěsti.

Hergar vydal mohutný řev a zaútočil na Elldrigara, jehož tenký meč vyklouzl z pochvy než kdokoliv byť jen mrkl. S mrštným krokem stranou nechal elf Hergara proběhnout rychlostí jeho rozzuřeného útoku, pobavený a zlomyslný úsměv stále na rtech.

Jakob jednal s náhlou hbitostí, skočil mezi ty dva se svým mečem vytaženým. Uvolnil svou síť a švihem rozvinul její záhyby připraven chytit čepel do husté změti, pokud by rvačka pokračovala.

Dlouhá a nudná cesta napnula prchlivost a násilí by jistě následovalo, pokud by neuklidnil situaci.

"Dost. Oba".

Hergar se zastavil s pěnou u pusy, čelist se mu chvěla potlačovanou žlučí. Elldrigar udělal krok kupředu s napřaženým mečem a pobaveně hleděl na trpaslíka.

"Řekl jsem oba", nařídil Jakob přísným hlasem.

Dvojice se zastavila a hleděla na sebe s věky starým nepřátelstvím. Nenávist mezi jejich lidem byla horlivě přechovávána po generace a podněcována potomky, až dosáhla vrcholu popírajícím důvody či uklidnění.

"Hergare. Chceš se očistit slávou? Co je pro tebe důležitější, najít úctyhodnou smrt nebo se rvát s elfem?".

Trpaslík zavrčel, ale zdálo se, že reaguje na přesvědčování.

"Není toho hoden, Hergare. Proč se vzrušuješ? Šetři síly na nepřátele těch vesničanů. Vsadím se, že jsou hrozní, a jen pravý válečník je může zničit. Nebo při tom zemřít".

Více než čím jiným byl trpaslík ovlivněn těmi posledními slovy. Šance získat smrt proti šíleným překážkám byla lákavá a uklidnila jeho napětí.

Hergarovo kladivo se sklonilo a on se po odplivnutí zem otočil a neochotně se odebral pryč s napnutými a škubajícími svaly. Zabíječ se zastavil o kus dál a pokusil se potlačit vášnivý vztek.

S Hergarem bezpečně z doslechu se Jakob obrátil k elfovi.

"Neustále se chlubíte, že váš lid je šlechetný, a stejně škádlíš zostuzeného trpaslíka pádem jeho lidu. Na někoho tvého věku se chováš jako zlomyslné děcko".

Elf při urážce ztuhl, což donutilo Jakoba zkusit jiný způsob a dovolávat se jeho vrozené dobré povahy.

"Tito lidé čelí neznámému nebezpečí. Zavolali nás na pomoc, dali dohromady těch málo peněz co mají a přijali tíži našeho ubytování a živení. A ty se raději před jejich očima zbytečně pereš".

Elldrigar pohlédl na vesničany, kteří je nyní sledovali. Malé množství farmářů bylo vyrušeno od své běžné práce značně zajímavější podívanou odehrávající se před nimi. Elldrigar otočil svůj meč a zastrčil ho.

"A teď, můžeš prohlídnout okolí a hledat stopy, který by nám řekly, proti čemu stojíme?", požádal Jakob s úmyslem rozdělit na chvíli dva nelidi a nechat je uklidnit.

"Dobře", zašeptal elf a ostražitě couvl. Pak zmizel v lese jako duch.

Elldrigarovy stopovací schopnosti sloužily lesnímu elfu dobře během jeho prvních let v Říši, když stopoval zločince pro odměnu za jejich hlavu. Stejné bystré smysly při mnoha příležitostech varovaly skupinu před přepadem či nepřítelem a jeho neocenitelné schopnosti dokázaly určit počet, rasu, zda jsou nepřátelé těžce ozbrojeni, zranění a dokonce jak rychle se pohybují. Pokud byly nějaké stopy k identitě nepřátel v divočině, Elldrigar je najde.

"Potřebuji jídlo", zachmuřil se Hergar.

Zabíječ vyrazil přes most z klád a bahna přes obranný příkop vesnice a vstoupil do chudé osady.

Když trpaslík následoval svůj nos, Jakob ho mohl nechat bezpečně jít. Musel najít vesnického mluvčího, Gregora Beredta, a útočný Hergar by byl jen překážkou v jednání, dokud by se neopil či jídlem nezahnal své mrzuté chování.

U místních zjistil cestu a také to, že je Gregor majitelem jediného obchodu v osadě. Klerik a ostřílený veterán si jej stanovili jako první cíl.

Obchod byl naplněn uvnitř i venku farmářskými nástroji, zásobami a zemědělským náčiním. Plešatý, statně stavěný muž ve středním věku stál za pultem v oděvu jen pár let zastaralém, což značilo dobré bydlo z výlučného a nezbytného obchodu.

"Mohu vám pomoci?", zeptal se neuctivě a oblažil cizince standartní zářivý úsměv.

"Pan Fest nás najal. Říkal, že potřebujete pomoc žoldnéřů".

Jeho obchodnický úsměv se okamžitě změnil do úsměvu pravého potěšení. Muž podal Jakobovy ruku, kterou ten váhavě a bez emocí přijal. Chtěl vzbudit dojem dumajícího, bojem zoceleného vojáka, protože vesnické typy byly často zaujati takovým stereotypem. Viděli to jako 'správný způsob', jak by se měl pravý válečník chovat.

"Gregor Beredt, vesnický prodejce a příležitostný mluvčí", představil se.

"Jakob Gerecht. Toto je Dieter Kreigwolf, Ulrikův klerik".

"Vítám vás, pánové", děl Gregor a věnoval úsečnou úklonu knězi, který následoval Jakobova příkladu a klidně opětoval přivítání.

"Prý máte problém, který vám můžeme vyřešit?", stroze se dotázal Jakob, který nechtěl pokračovat v otravných formalitách. Dával přednost jasné prostosti bitvy před řečněním a dohadováním. Jedinou vyjímkou byly noci strávené u ohně pitím a vyprávěním o hrdinských činech.

"Ano", potvrdil a vytáhl z pod pultu láhev koňaku. "Pití?".

Jakob přikývl zatímco Dieter odmítavě potřásl rukou. Obchodník vzal dvě sklenice a naplnil je, než zase zasadil korek do lahve. Na chvíli se zastavil v zamyšlení, pak do sebe hodil obsah jedním dechem a zamračil se, čímž si dodal odvahu mluvit.

"Temné síly nás sužují, mí přátelé. Ač nejsme sami, protože ostatní také sužuje tato tragédie, my v Senkgrube zřejmě neseme hlavní nápor hrůzy…".

Začal nalívat další sklenku. Gregor se o tom zdráhal mluvit a pokoušel se posílit nervy alkoholem.

Jakob se stával stále netrpělivějším z tohoto pověrčivého strachu a povzbudil jej nakloněním se nad pult, aby probudil iluzi důvěrnosti.

"O jaké hrůze mluvíte?", zeptal se klidně a ohlédl se přes obě ramena.

"Lidi… celé rodiny, zmizely, uneseny. Nikdy se nenašlo žádné tělo. Ukradeno bylo jídlo, předměty, vybavení, dobytek".

"Kdy se to stalo?".

"Útoky se odehrávají náhodně v celé oblasti. Někdy uplynou dny, dokonce týdny bez nehody. Jindy se odehraje několik nájezdů rychle za sebou, často během jedné noci".

"Viděl někdo viníky?".

"Nikdo, kdo by zůstal a řekl, co viděl".

"Co úřady?".

"Ti se nestarají o nás, pouhé rolníky. Řekli, že máme vytvořit domobranu a vypátrat otrokáře. Otrokáře? Jaký nesmysl. Otrokáři neberou děti a kojence, mladé i staré. Otrokáři nekradou bezcenné obyčejné předměty jako kladiva, rýče a provazy. I hřebíky vzali. Kradou otroci takové maličkosti a nechávají na místě zlato a cennosti?"

"Máte nějaké podezření?", děl Jakob.

"Divoké řeči viní obludy. Bestiáky nebo něco horšího. Přál bych si, abych mohl obvinit něco jiného, ale nemám jinou možnost než souhlasit s drby. Pomůžete nám? Nyní, když víte?", zeptal se Gregor s hlasem plným obav.

Když za nimi prvně přišel pan Fest, Jakob zjistil, že záměrně mátl identitu nepřátel. Veničan mluvil o psancích, možná aby zajistil, že skupina se do vesnice vydá.

Fest předpokládal, že jakmile zjistí celou závažnost jejich nepřátel, bude snažší zůstat a bojovat s hrozbou než putovat celou cestu zpět do města. Ale z Festova mlčenlivého chování Jakob již věděl, že to nebyla lidská hrozba, které měli čelit, a byla to tato lest, která jej zaujala dost na to, aby přijal. Byl si zcela jist, že to nebudou bestiáci. Ti se všichni stáhli ke Carroburgu a dokonce pokud by to bestiáci byli, byla by to slabá tlupa, která postrádala sebedůvěru či sílu, aby se připojila k útoku na město. S takovými si jejich skupina snadno poradí.

"Stále nabízíte jídlo, přístřeší a zlaťák za den, kdy budeme ochraňovat vesnici?".

"Ano. Mám dva volné pokoje, které můžete použít, a vesnice poskytne jídlo. Ale nejsme příliš vzkvétající a nemůžeme dát tolik, co byste si mohli přát".

"A my bychom to neočekávali, pane Beredte. Teď nám prosím ukažte ty pokoje, a až se naši kolegové vrátí, doprovoďte je tam též, prosím".

Když byli zavedeni do malých pokojů nad schody, Jakub zajistil, aby byl Hergar s ním, čím udržel trpaslíka od elfa a klerika jako prevenci proti dalším vzplanutím žluče. Když byla složena jejich zavazadla, začali se rozhlížet po vesnici, aby se seznámili s prostředím.

Průzkum je dovedl k Hergarovi. Zabíječ se opíral o stodolu a kolem něj bylo šest vypitých lahví místního jabčáku. Sedmou měl u rtů.

"V čem je problém?", vyblábolil a pomocí svého kladiva se zvedl.

Podle prudkosti jeho vlnící se chůze bylo víno zjevně silnější, než očekával. Alespoň konečně sebral svou zahořklou mysl.

"Nájezdy, únosy, krádeže. Žádné stopy, žádní podezřelí", děl Jakob.

"Skvělé. Hloupí lidé", zabručel.

Velkým máchnutím paže naznačil vesnici a musel vyrovnat rovnováhu opřením o svou zbraň, než mohl pokračovat.

"Podívejte. Viděl jsem lepší obranu kolem prasečí ohrady. Není divu, že byli přepadeni. Je to chutné sousto, cíl i pro nejhloupější smrkáče", zadrmolil.

Krknul a opřel se o stodolu, aniž by si všiml, že mu láhev vypadla z ruky. Pozdvihl prsty a protáhl je před očima, zcela si jist, že by v nich mělo něco být, ale nemohl si vzpomenout, co nebo kam to zmizelo.

"Akorát, že ty nájezdy jsou v celý oblasti", opravil ho Dieter.

"Přesně", zahřímal trpaslík přesvědčivě, znovu se vzpřímil a zamával rukou kolem sebe.

"Pardon?", děl Dieter zmateně vraštící čelo.

Hergar si znovu hlasitě říhl, zvedl prst, otevřel ústa, aby promluvil, a pak padl s hlučným žuchnutím tváří přímo do trávy. Když bezvědomé tělo začalo hlasitě chrápat do hlíny, objevil se za rohem stodoly Elldrigar.

Náhlý příchod přiměl Jakoba přemýšlet, zda elf záměrně nečekal, dokud trpaslík neomdlí, než se objeví.

Hořkost mezi těmi dvěma byla lítá a neústupná. Hádali se divoce a neustále, ale v boji šly jejich spory stranou a zcela spolupracovali spojujíce mrštnost a rychlost s divokostí a nezastavitelnou hrubou silou. Byli v životě zcela protikladní, ale v boji o život jejich se rozdílnost doplnila a vytvořila maximálně smrtící směs.

"Našel si něco?", zeptal se Jakob.

"Částečně. Je tam hodně stop, ale většina lidskejch, krom několika, který je skoro nemožný objevit. Lidský oči by je určitě minuly".

Elf vypadal napjatě a tak viditelně potlačoval emoce, že pro něj bylo těžké najít slova oznamující jeho výsledky.

"Banditi? Zločinci? Co?", zeptal se Jakob.

"Ne, nebyli to… lidé".

"Bestiáci", nadhodil Jakob a doufal, že se mýlí.

"Ne".

"Co teda? Pokud si něco našel, řekni nám to, sakra", hlasitě požadoval Jakob.

Elldrigar zjevně nechtěl odhalit svůj objev, ale musel vyjádřit co mohl.

"Nějaký druh velkých dvounožců. Nejspíš hlodavců", ohlásil vystrašeně a nepodíval se jim do očí. Jeho ruce byly zaťaty v pěsti s kotníky bílými silnými emocemi.

"Myslíš krysy", poznamenal Dieter.

"Myslím hlodavce", odsekl Elldrigar, jakoby slovo 'krysy' nepokrývalo hrozný význam, který přikládal svému objevu.

"Nehádejte se o názvosloví. Ty víš, co jsou zač?", přerušil je Jakob.

Elldrigar se nakrátko odmlčel v úvahách a neodpověděl. Pohlédl na Jakoba nic neříkajícíma očima omlouvajícími se, že nebyl více otevřený a nesnažil se vysvětlit, proč nechce mluvit o těchto věcech. Dieter nebyl tak smířlivý.

"Pche", vyprskl klerik a podrážděně odešel trhavými pohyby si urovnávaje roucho.

"Zatracenej tajnůstkářskej elfí podivín", vyslovil hrubě pro sebe, když odcházel.

Elldrigar dnes vynikal v rozčilování všech, nejdříve Hergar, nyní Dieter. Někdy Jakob přemýšlel, zda nezpůsobuje více problémů, než je třeba.

Jakob také očekával, že Elldrigar ví mnohem víc o pachatelích, než prozradil, a nebylo to jen o jejich totožnosti. Dlouho žijící lesní elf znal hodně o temných rasách a mohl mluvit s jistou odborností o chaosu a dalších podobných strašných věcech. Proč ten strach mluvit o tomto? Co může být hroznější než narušitelské síly zla?

Jakob se na něj vážně podíval. "Pokračuj v hledání", přikázal.

"V okolí?", zeptal se Elldrigar a vydechl úlevou ze skončení zkoumavých otázek, na než nemohl nebo nechtěl odpovědět.

"Ano".

Elf vděčně odešel a zanechal Jakoba hryzajícím pochybnostem a odtažení bezvědomého trpaslíka do postele. Byl to čin, který namáhavě zatížl jeho svaly, zejména s přídavkem Hergarova kladiva.